Stalin měl po vítězné válce obrovskou příležitost k obrodě komunismu. Ovšem to by nesměl zůstat otrokem zostřování třídního boje ve vlastní zemi a musel by se umět přeorientovat na myšlenku mírové koexistence. V prvé řadě měl Stalin po válce propustit všechny politické vězně, třeba i se lživým zdůvodněním, že byli žalářování proto, aby nebyla ohrožena bojeschopnost země. Dále měli od něj obdržet jednorázový, generální pardon všichni, kdo upadli za války do zajetí. Nebyl by se musel v euforii pabědy snižovat ani k nějakým rehabilitacím. Stačilo by mu, aby vygeneroval program obnovy země, v němž by si teprve každý vytvářel své nové, kádrové ohodnocení. Opravdových nepřátel socialismu by určitě bylo minimální množství. V posledku by pak nemusel přijít ani Chruščev se svým oportunistickým kultem osobnosti, kterým byla započata skutečná éra úpadku bolševického hnutí.