Finanční krize údajně vznikla ve vzorové zemi svobody a demokracie. Podle toho taky vypadá její průběh. Svoboda je totiž samotným prazdrojem krize. Přesněji pak bezbřehá forma obecného pojímání abstraktní svobody. Bankovní manažeři prachsprostě zdegenerovali jednou z konkrétních svobod, tedy svobodu obchodu, na podlou svobodu podvodů s cennými papíry. Dosavadní způsoby řešení krize jsou zase zdegenerováním demokracie. Přesněji její zastupitelské formy. Vlády, čili z voleb vzešlí zastupitelé lidu se chovají jako loutky v rukou nejvyšších finančních vlastníků a jejich manažerů, které naopak nikdo nevolil, ale v jejichž nejvyšším zájmu vlády rozhodují. Tragický, leč konstantní paradox lidských dějin. Ti, kdo krizi nezavinili, se ji snaží řešit a to pouze a jedině na úkor těch, kteří jediní vždycky doplatí na veškeré lumpárny mocných, vlivných a nejbohatších. Tento obecný postulát historie společnosti ale není oním základním zákonem současné, globální, finanční krize. Základním zákonem finanční celosvětové krize, jako nového dějinného jevu, je další akumulace financí do rukou co nejmenšího počtu lidí, aby tito mohli co nejúčinněji zotročit celý svět. Svoboda a demokracie tak konečně dosáhnou své nejabsurdnější formy – nejvyšší možné totality. Rodí se proto ve mně otázka. Majitelé financí pouze chytře využívají lumpáren správců svého majetku, nebo celé to darebáctví  dokonce vymysleli? Na nedávno zmíněném příkladu britských bankovních manažerů bych se klonil k alternativě druhé, čili že krize je záměrně vyvolaná nejvyššími finančními magnáty světa.