Milan Zelený, o němž jsem psal včera, je nejblíže pravdě tehdy, když tvrdí, že tržní hospodářství musí být regulováno. Mýlí se však, když tvrdí, že regulace musí zajišťovat svobodu účastníků trhu. Jakápak je asi svoboda na takovém trhu práce, kde na jeho nabídkové straně je poskytovatel, který má svou osobní existenci mnohonásobně zajištěnou i tehdy, když nebude podnikat, čili nabízet práci jiným a na druhé straně člověk, který potřebuje práci za jakýchkoliv podmínek jenom proto, aby se udržel alespoň při životě? Jakou svobodu má kupříkladu důchodce při nákupu elektřiny, když existuje v jeho regionu monopolní dodavatel? A tak dál a tak podobně. Regulace trhu je skutečně bezpodmínečně nutná, ale proto, a jen proto, aby si na trhu byly obě strany, nabídka – poptávka, co nejvíce rovny. Rovnost je ale slovem, strašícím liberály víc než sám satan. Proto každý jejich mluvčí v zápalu boje proti rovnosti lidí tvrdí, že nerovnost je samou esencí lidství, doslova přece jeho nejvyšší přirozeností. Což je jejich omyl, ba spíše záměrný klam. Přirozeností lidí je totiž nestejnost a ne nerovnost. Lidé sice nejsou stejní, ale je doslova jejich prvotní přirozeností snažit se být si rovni. Dokonce se dá říci, že veškerý sociální boj v dějinách byl bojem za větší rovnost. Takže i regulace tržního hospodářství by měla mít jeden zásadní cíl. Vytvářet podmínky pro co nejvyšší stupeň rovnosti všech účastníků trhu. A právě tím se uskuteční i jejich reálná svoboda, protože jen lidé sobě co nejvíce rovní, mohou se na každém trhu chovat opravdu svobodně, čili si vybírat, zvolit. Ba dokonce se dá oprávněně tvrdit, že čím je větší nerovnost účastníků trhu, tím je i menší jejich skutečná a nikoliv jakási obecná či abstraktní svoboda.