Myslím, že nejsem daleko od reality, když tvrdím, že Putin se na válku s NATO připravoval velmi dlouho. Ve svém vědomí prakticky už po Čečenské válce. A věděl to i Jelcin, protože Putinovi při gratulaci k zvolení prezidentem řekl ono „památné“; Vladimire Vladimiroviči zachraň Rusko. Definitivně svůj postoj k Západu, a hlavně k hegemonii USA Putin sdělil celému světu ve svém prvním projevu v Mnichově 10 2.2007. O sedm let později, přesněji 19.3.2014 ve stejném městě, na stejném druhou setkání světových politiků pak už byl naprosto konkrétní. To totiž už bylo po „Euromajdanu“ a Putin ve svých „šachových“ partiích jako jednu z variant předpokládal poměrně blízký střet s NATO. Aby Ruskou armádu naučil reálně bojovat se Západem, tak podle mě požádal prezidenta Asada, aby ten požádal Rusko o pomoc v boji se zahraničními vměšovateli do občanské války v Sýrii. Rusko mu vyhovělo a 30.10.2015 Ruská armáda zahájila svou vojenskou aktivitu v Sýrii, která se tak stala prvním vojenským polygonem kde si Ruská armáda osahávala účinnost zbraní NATO.

Předpokládám, že Ruské vojenské velení při úvahách o provedení SVO počítalo s tím, že tak vytvoří Západu šanci, aby se do bojů v nějaké podobě zapojil. A jsem si dokonce jist, že pro Putina očekávaná vojenská aktivita Západu byla jedním z důvodů, proč dal k SVO konečný rozkaz. Získal tím možnost střetu s NATO, tedy prakticky s USA na cizím území, a ještě k tomu na území dlouholetého odrodilce a v polovině minulého století už zavile zrádného nepřítele Ruska.

Putin totiž patří k těm politikům, kteří mají dlouhodobou vizi. Což ho vedlo mimo jiné k tomu, že si zajistil vůdčí postavení v zemi snad až dokonce svých dnů. V té vizi mu vychází, že Rusko bylo, je a bude pro Západní svět teritoriem loupeživých nájezdů. Zájem o jeho bohatství budou mít samozřejmě i jiné části světa, ale ty ve své „memetické“ výbavě nemají jako dominantní chování soutěžení, konkurenci až boj. Putin proto je již dávno přesvědčený, že Ruským osudem je válka se Západem. A tak se snažil, aby k ní došlo v situaci, kdy to bude pro jeho vlast výhodnější.

Rusko je jednou z mála zemí, pokud ne vůbec jedinou, která je ještě v současnosti soběstačná. Sice při úplné izolaci od zbytku světa by nakonec za ním silně zaostala, pokud by se ten zbytek dokázal sjednotit. V což ovšem nikdo rozumný nevěří. Rusku se povedlo mít tak působivou obranu, že zatím spolehlivě odrazuje každého útočníka. Rusko při tom nemá armádu tak početnou, aby zem ubránila proti fyzické okupaci svého obrovského teritoria. To musí zajistit především technologickou převahou nad možnými útočníky. Tento problém prakticky řeší na Ukrajinském válčišti. To se tak stává v pořadí druhým polygonem Ruské armády. Ruská armáda se na Ukrajině učí zabránit fyzické okupaci okrajů svého území a v Sýrii pak zkouší prostředky na ochranu vnitrozemí.

To ovšem není zdaleka vše. Rusko si na obou bojištích v utajeném režimu zkouší vývoj zbraňových systémů budoucnosti. Tedy válek robotických až po ty bez účasti lidí v přímém boji, kde o operativní taktice rozhoduje umělá inteligence. Rusko, aby ubránilo svou zem musí totiž určovat formu budoucích válek, to znamená vytvářet zbraňové systémy nové, na něž nepřítel bude muset teprve reagovat, když by si chtěl Rusko podmanit. Samozřejmě, že díky své rozvědné činnosti se stejně chová i NATO, takže Ukrajina je dneska oboustranným polygonem zkoušek zbraňových systémů budoucnosti. I to má vliv na dobu jejího trvání.