Nevnímal jsem demonstrace spolku Milion chvilek za demokracii, jako a priori odpor vůči výsledkům všeobčanských voleb. Snad tu první na Letné ještě ano. Ale další už určitě ne. Vyjádřil jsem se tehdy, že v mých očích jde o manifestaci vlastního přesvědčení a především prezentaci vlivu a síly své aktivity. Milionáři totiž odporem vůči Babišovi, či Benešové jasně odmítali závěry, v jaké nejvyšší vrstva našich politiků, čti ústavních činitelů, výsledek všeobecných voleb zpracovala. Tím se v mých očích Milionáři jednoznačně povýšili na roveň samotného Ústavního soudu. To je totiž jediná instituce, která může zrušit jakékoliv rozhodnutí, usnesení, ba i zákony kterékoliv ústavní instituce včetně prezidenta. Je totiž, podle naší Ústavy,nadána vyšší pravomocí, než měla v dobách nejtemnějšího středověku hlava římské církve v Evropě. Ústavní soud by, podle mého pojetí, mohl dokonce zrušit i výsledek voleb, které proběhly v Parlamentu ČR, či některé z jeho komor. Takže mne napadá, že by mohl zrušit i volbu prezidenta republiky, pokud by nebyla puskutečněna všemi občany. Takže pokud Milionáři nesouhlasí s tím, že Sněmovna zvolila Křečka ombudsmanem, měli by raději podat Ústavnímu soudu patřičný podnět. Což mohl udělat také anarchistický environmentalista Patočka a jiní jimž Křeček v té funkci nevoní. Závěrem tohoto odstavce pouze zdůrazňuji, že hnutí Milionářů tím, že neuznává výsledky volby, kterou provedla Sněmovna, se povyšuje na instituci nadřazenou poslancům. Tak jako odporem proti Benešové se povyšovali nad vládu ČR. Na závěr tohoto odstavce bych Minářovým knechtům doporučoval, aby demonstrovali proti nezřízeně pyšné kompetenci samotného Ústavního soudu.

Činnost Milionu chvilek je v mých očích od samotného prvopočátku zrůdnou realizací Havlovy umanuté představy jakéhosi vyššího typu demokracie. Tu, s puncem svého absurdního způsobu myšlení, nazýval nepolitickou politikou. Její realizaci viděl v občanských spolcích, jež by kontrolovaly výkon moci. Všeobecnými volbami zvolení zástupci vůle lidu měli být pod kontrolou samozvaných spolků všemožných, představitelných i třeba fantasmagorických zájmů. Což je v současném politickém světě, s dominancí zastupitelské demokracie, naprostý nesmysl. Dokonce i v mnohem rozvinutějších typech přímé demokracie by šlo o stejnou politickou nekompetentnost a naivitu, jakou byl Havlův návrh žádající zrušení vojenského spolčování států. Závěr k tomuto odstavci si udělá jistě každý sám.

Aktivity Milionu chvilek ve mně od počátku ale budí rovněž podezření. Něco mi říká, že ti, kdo jej rozhodnými částkami sponzorují a s vysokou pravděpodobností ovlivňují i jeho agendu, mají s ním nekalý úmysl. Podezírám je, že chtějí akce Mináře a spol přehánět natolik, aby tím způsobem zdiskreditovali každou snahu o zkvalitnění zastupitelské demokracie alespoň některými prvky demokracie přímé. V mých očích jsou proto aktivity milionu chvilek jednoznačně podrýváním jakýchkoliv snah o zavádění principů přímé demokracie. Takže nejde o hnutí prosazující demokracii, ale ochromující demokracii v zájmu těch, kdo v zastupitelské demokracii mají už dávno zajištěnou nadvládu nad celou společností. Toť můj závěr třetího odstavce.