V první světové válce carské Rusko jako spojenec Francie a Velké Británie bojovalo proti trojspolku Rakousko-Uherska, Německa a Itálie. V roce 1917 byl car svržen a politické moci se ujala Prozatímní vláda. Ta ovšem dále pokračovala ve válce, kvůli které vlastně car byl sesazen. V Německu žijící ruský profesionální revolucionář Uljanov se svou skupinou bolševiků vyhlašoval, že pokud se dostanou oni k moci, přestane být Rusko účastníkem války. V zapečetěném vagoně byli převezeni do Petrohradu, skutečně se jim povedlo získat moc a opravdu Rusko podepsalo separátní mír. Za vysokou cenu, jíž bylo vrácení všech území bývalého Polska, které zaniklo kdysi v roce 1795. Po skončení první světové války patřilo Rusko fakticky mezi poražené země, protože jediným vítězi byla Francie s Británií. Mírová jednání obnovila Polsko, kterému se v dějinách říká druhá republika. Obnovené Polsko mělo zájem získat zpátky všechna území, která vlastnilo ještě v polovině 18 století a která byla pořád součástí Ruska, tentokrát již sovětského. Poláci zahájili protisovětské tažení v roce 1919 a měli poměrně velké úspěchy a byli v docela reálné situaci vítěze nad Moskvou. Ovšem v průběhu občanské vílky v Rusku se zkonsolidovala Rudá armáda (RA) natolik, že v roce 1920 zahájila protiofenzivu, díky níž byla 13. srpna téhož roku jen deset kilometrů od Varšavy. Dodneška není vysvětleno, proč v následující bitvě byla RA pod velením Tuchačevského doslova totálně zničena. Osobně se domnívám, že Stalin věděl, proč nechal Tuchačevského v rovce 1937 popravit. Polsko pak se Sověty dne 25.7.1932 uzavřelo pakt o neútočení. Jak je všeobecným zvykem, smlouvy o neútočení se uzavírají do doby, než se strany smlouvy dostanou do nové situace. Ta se Polsku naskytla po nástupu Hitlera do funkce kancléře Německa. S ním Polsko uzavřelo pakt o neútočení 26.1.1934. V rámci jeho vyjednávání nabídlo Polsko tajně Německu společný útok na SSSR.  Sovětská rozvědka získala důkazy o tomto postoji Pilsudského, jenž byl tehdy ještě pořád šedou eminencí v pozici jakéhosi „vládce“ nad polskou armádou. Blízké sepětí Hitlerovské moci s Polskem bylo ilustrováno mimo jiné tím, že na pohřbu Pilsudského, který zemřel 12.5.1935, byl jako čestný host Hitler. Byl jediným smutečním hostem, který seděl vedle rakve. Ostatní byli až za rakví. Stalinův zábor té části poválečného Polska, která před válkou patřila carskému Rusku, provedený v roce 1939 navíc s útokem Hitlera, utvrdil nesmiřitelné nepřátelství mezi Ruskem a Polskem i pro dvacáté století. V něm sice Polsko „drželo jazyk za zuby“, leč o to víc si otvírá zobák ve století současném.