Havel, s iluzí své bláhové nepolitické politiky, za hlavní heslo převratu, jemuž byl postaven do čela, vytýčil heslo: „Vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“. Heslu pak, s osobní uměleckou erudicí, přidělil logo ve formě červeného srdíčka. Za pracovní metodu převratu pak navíc prosadil slogan: „Nejsme jako oni“, čímž myslel vládce KSČ a celý převrat pojmenoval „sametovou revolucí“. Tak velkolepě lidumilný nebyl při hlásání své reformy snad ani Ježíš z Nazareta. Nemám v úmyslu nyní dokazovat, že jeho praxe v roli státníka vesměs neodpovídala vytčeným ideálům. Dneska se zamýšlím nad činností jeho údajných následovníků, stavějících se do pozice dědiců jeho politických snů i činů. Lidé, kteří jej obklopovali v roli prezidenta, vesměs hořekují nad současným deficitem demokratičnosti, svobody a humanity, kterou prý Havel do postsocialistické politiky naší země přinesl. Většina jeho politických pohrobků dokonce si už vykonstruovala jakýsi Havlův odkaz, který prý je současnými politiky pošlapáván. Společně pak hořekují nad tím, že už Havel nežije. Nic proti tomu. Na to přece mají posvátné právo, dokonce i ve společnosti, která není příliš demokratickou. Horší je, že Havlovým osobním přátelům, ctitelům i vyznavačům jeho ideálů se po jeho odchodu z politiky až do dneška, staví po bok motivačně široká, i když celkem nepočetná, plejáda ukřičených odpůrců dalšího vývoje v zemi. Jejich metody politické aktivity v žádném případě už nejsou projevem lásky, pravdy a už vůbec ne odmítači metod nadvlády KSČ. Láska u slušných lidí se po jejím vyprchání mění ve lhostejnost a končí zapomněním. V menším počtu lidí se ale doslova zvrhne v nenávist. Pravda u běžně myslících lidí není nikdy názorem jedné strany sporu, leč je hledána v analýze celé škály názorů, týkajících se toho či onoho problému. Jak řekla již dávno v Praze na Učení Karlově Indická premiérka Indíra Gándhiová, cituji: „Možná, že existuje jedna pravda, ale vždy k ní vede tisíce cest“, konec citace. Troufám si závěrem tvrdit, že rádoby Havlovi dědicové polistopadového režimu doslova zmutovali heslo „sametové revoluce“ na svou bojovnou praxi nenávisti a manipulativní propagandy. Pracovní metodu listopadové pseudorevoluce pak zdegenerovali na: „Nebudeme jako oni, ale budeme jinak horší“. Je zákonitostí vývoje každé protilidové moci, čili politické moci sloužící menšině společnosti, že zdegeneruje. Je jenom otázkou, kam až se dopracuje na své cestě proti zájmům většiny.