Pamětníci ví, že ji tvořila skupina prokomunistických umělců z přesvědčení, rádoby umělců, čili těch parazitů, kteří by se bez pomoci státu neuživili a ostatních ideologických kulturtrégerů. Fundamentální ideologickou ikonu komunistů tvořil tehdy třídní boj. Kulturní fronta, pro niž vládnoucí KSČ dokonce vytvořila specielní vysoké školy uměleckého či jinak žvanivého typu, byla fakticky první linií veškerého, ideového třídního boje, charakteristického především nesmiřitelnou nenávistí. Ti z nich, kdo neměli komunistické přesvědčení a chtěli přesto žít stylem nemakačenků a parazitů, byli svou společenskou pozicí po celý svůj život frustrovaní. Frustrace a nenávist, to je velice špatná výbava pro život, zvláště když dominantní složkou jejich osobnosti nebyl rozum, ale emoce. Za dvě generace se tak vytvořila vrstva lidí, ve které se tento styl tak zažral do jejich ega, že v něm žijí dosud nejen oni, ale i jejich potomci. Oni neumí nic jiného, než fandit, nebo nenávidět.  Emoce nejsou při tom dobrým nástrojem v diskusích, takže když jim chybí argumenty, zákonitě se uchylují k nadávkám, nálepkování, až k vulgarismům. Většinou jde o nekritické fandy Havla, takže se později, když se většinová společnost od něj odklání, stávají šiřiteli nenávisti, a tvoří vrstvu reprezentující zhrubnutí společnosti, ba doslova exkluzivních uživatelů vulgarismů, které jsou  fakticky jejich jediným kreativním projevem.