FENOMÉN DEZINFORMACE

Dezinformace v opravdu svobodné, demokratické společnosti prakticky nemůže existovat. Každá informace totiž v sobě obsahuje pouze částečnou pravdu. Teprve celá škála nikým a nijak neomezovaných informací může jejich sledovatelům, čtenářům, posluchačům, či prostě konzumentům, poskytnout jakous takous šanci utvořit si obraz o co nejpravděpodobnější realitě. Je-li v nějaké společnosti prováděn jakýkoliv výběr informací, ať již ideologické filtrování, či dokonce jejich cenzurování, pak tuto společnost již nelze považovat ani za svobodou, ani za demokratickou. V naší zemi začal být problém s dezinformacemi ve sdělovadlech prezentován stále silněji od doby, kdy do občanské války v Sýrii vstoupilo Rusko. Proces jakési „klasifikace“ informací začal se v našem veřejném prostoru rozbíhat s použitím anglického pojmu, jak také jinak, „Fake news“. Což ovšem nelze překládat jako dezinformace, leč jako zprávy, ať už nepravdivé, záměrně falšované, zkreslené, či naprosto lživé. Užívání tohoto pojmu bohužel zakrývá skutečnost, že vždy musí existovat jakýsi posuzovatel, který určí, která zpráva je „Fake news“, čili že v dané společnosti musí existovat jacísi arbitři pravdivosti. Což vyvolává další otázky, jako kdo posuzovatele vybírá a podle jakých měříek oni pak zprávy posuzují. Dlouholetá praxe v naší zemi ukazuje, že zprávy politicky korektní, feministické, eko-alarmistické, homo-lobbystické, protiruské, protičínské, anti Babišovské či anti Zemanovské nejsou cenzurovány, takže nejsou nikdy fake news. Ovšem jak je to s dezinformacemi? Dezinformace jsou vždycky záměrně vyprodukované informace a jsou prakticky součástí každého soutěživého prostředí. Jejich škála je obrovská a stále je kreativně rozšiřována. Takže začínají reklamou a končí ostouzením protivníka, inscenovanými skandály, provokacemi a podobnými podrazy. Vrcholem procesu soutěže je válka. Tehdy je definice dezinformace konečně nepochybná. Jde totiž o každou informaci, vyprodukovanou nepřítelem. Ale i v takové informační jednostrannosti a izolovanosti, se lze zorientovat a najít cestu k vytvoření si co nejobjektivnějšího obrazu světa. Generace, které prožily většinu svého života v období třídního boje SSSR se Západem, za tu dobu získaly dostatečnou praxi k tomu, aby i v dezinformačním prostředí si uměly vytvořit co nejobjektivnější pohled na realitu.

– Umí číst vládní dokumenty, čili rozlišovat fráze od skutečně významných sdělení, i když jen naznačovaných,

– dokáží číst mezi řádky v pracích komentátorů a dalších veřejně činných osobností,

– naučí se poměrně rychle hledat alternativní informace, nebo alespoň ty doplňkově,

– mají, díky této dlouhodobé praxi, větší politické zkušenosti, historické znalosti a tedy i schopnost srovnávání s opravdu srovnávatelnou blízkou či vzdálenou minulostí,

– hlavně ale umí kriticky myslet, čili dávat si věci do širokých, mnohostranných až komplexních souvislostí.

Z čehož mně vyplynul už dávno jeden osobní závěr. Neztrácím čas debatami o politice s lidmi, kteří tyto zkušenosti a tedy opravdový rozhled a techniku myšlení nemají.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *