Nejen Werich kdysi tvrdil, že pro lidi je nejnebezpečnějším člověkem pracovitý blbec. Vždycky jsem k tomu dodával, že doslova tragedií pro lidstvo pak je, když takový exemplář je navíc ješitným kariéristou, který dosáhl vysokého postavení. To byl pro Sovětský svaz případ Gorbačova a pro nás dokonce celé polistopadové „ďábelské trojice“ Havla, Klause a Zemana. Jeden exemplář horší než druhý. Zatím z nich nejlépe vychází ten poslední. Ovšem jeho dnům ještě zdaleka není konec a nejhorších činů jsme se dožívali u jeho předchůdců v závěru jejich kariéry. Jeden se stal světoznámým „humanitárním bombardováním“ a druhý plošnou amnestií obrovské většiny hospodářských zločinců za dvacet polistopadových let. Třetí exemplář se jednak mohl poučit ze svých dvou předchůdců a druhak je z nich jediným, kdo má alespoň částečný talent pro politiku. Ten první byl konspirátor, manipulátor a tak se stal profláknutým kabinetním šíbrem. Druhý byl a je nepoučitelným fanatikem ideologie svobodného trhu a tak se stal nejen kmotrem všech mafií, ale prokazatelným vůdcem celé loupeže tisíciletí v naší zemi. Třetí je především žvanil, populista, který umí instinktivně zvětřit nálady davů a lenivý na hlubší přemýšlení. Všichni tři měli jednu věc společnou. Hluboce pohrdají obyčejným člověkem, který podle nich nedorostl jejich velikosti. Havel se jich doslova štítil, Klaus je vůbec nebral na vědomí, pokud se mu neklaněli a Zeman je k nim blahosklonně povýšený. Všichni tři patří mezi osoby, které popisuje Koukolík s Drtilovou jako deprivanty. Podle mých osobních znalostí jsou dokonce klasickými učebnicovými příklady těchto ubožáků, přesvědčených že hrají rozhodující roli ve společnosti.