V současné, na Západě převažující postdemokracii, od počátku platí pracovní princip, vítěz bere vše. Po antikomunistickém převratu dokonce veřejnost nové mocné k takovému chování u nás nabádala. Jenže od prvních chvil vítězové nejen brali vše, tedy včetně veškerého národního majetku, ale zmíněný princip povýšili na zásadu, vítěz může vše. Začalo to revanšistickými pseudozákony o zločinnosti komunismu, restitucích, privatizaci a absolutně svobodné tržní ekonomice, osvobozené nejen z pout plánování, ale od jakékoliv vlády rozumu, čili regulací. Pokračovalo pak loupeží národního majetku a jeho předáním do vlastnictví vybraných soukromých osob, většinou cizineckých. Po rozkradení společného vlastnictví, zahájil politický vítěz následně devastaci velké většiny domácností, na základě drzého tvrzení, že hýřivý mejdan skončil, jak řekl doslova jeden z vůdčích poslaneckých lumpů TOP09. V současné době se tato etapa zdárně dokončuje a proto už začíná nová prezentace zásady o vítězích, kteří mohou vše. Zahajuje se éra cynického výsměchu vůči lidu. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že vláda nejenže prosazuje věnovat katolické církvi víc jak padesát miliard, ale nedovolí o věci provést všelidové hlasování, jež si lid přeje. Na druhé straně by ale ráda vypsala plebiscit o fiskální smlouvě s EU. V zemi, kde je katolíků snad jen deset procent, chce politický vítěz jejímu kléru věnovat miliardy. Ve věci, ve které má nést dlouhodobou osobní odpovědnost za své budoucí konání, chce naopak rozhodnutí podle hodit na občany. Prostě řečeno, vítěz může vše.

Komunisté se vůbec nestyděli, když o sobě prohlašovali, že jsou lidé zvláštního ražení. Sice se tím prezentovali jako pracovití aktivisté, kteří se angažují ve veřejném životě, obětavě vykonávají nezbytné společenské a politické funkce a snaží se jít ostatním příkladem mnohdy nejen v práci, ale i v osobním životě. Nemnozí tak skutečně činili. Většinově šlo ale o ono určité procento lidí ve každé společnosti, kteří se veřejně angažují vždycky. Sociologické výzkumy již dávno odhadly, že lidí, kteří mají zájem se angažovat ve veřejných funkcích, je příznačně malou menšinou každé komunity. Větší procento sice je aktivních, ale ti se angažují pouze ve svůj prospěch, třeba jako podnikatelé, umělci a další ambiciózní osoby, ba až chorobní exhibicionisté. Jiné průzkumy se pak snažily zjistit, jaké jsou dominující vlastnosti veřejně se angažujících osob, především pak těch, kteří se stanou až profesionálními politiky. Bylo zjištěno, že všichni jsou ambiciózní, mnohdy až chorobně. Velmi často jejich ambice jsou nepoměrně vyšší, než schopnosti. Nejsou to rovněž lidé pevných zásad, dokonce ani mravních. Mají vysokou touhu po vedení, řízení, rozhodování o společných věcech až dokonce sklony k vůdcovství. Je mezi nimi velký výskyt tak vysokého sebehodnocení, že své názory považují za nejlepší a mnohdy dokonce jedině možné. Je mezi nimi větší procento různých druhů deviantů, než je průměrem ve společenství. V neposlední řadě je mezi nimi daleko víc fanatiků, než je společenský průměr. Vrstva, či třída profesionálních politiků je tedy prokazatelně skupinou lidí s větším výskytem různých duševních extrémů a indispozic, než je průměrně v každém společenství. Jsou to lidé opravdu zvláštního ražení. Ne nadarmo je proto veřejnost přesvědčena, že politika je svinstvo. Vidí totiž, že konkrétní politici, které kupříkladu znají, jsou v jejich očích fakticky nemocní, minimálně nezdravou ctižádostivostí

Již v dobách prvních úvah o konstrukci robotů přijalo lidstvo základní úzus pro jejich existenci. Bylo dohodnuto, že v programu robotů musí být zakotveno základní civilizační pravidlo. Robot nikdy nesmí ublížit člověku, napadnout jej, nadtož ho zabít. Militaristé, samozřejmě že zase z USA, se proti tomuto nejvyššímu příkazu humanity opět provinili. Nejenže vymysleli, ale i zkonstruovali a už používají roboty, které jsou určené dokonce jen a jenom k zabíjení lidí. Jde o tak zvaná bezpilotní letadla, která už nemají za cíl pouze průzkum nad nepřátelským územím, ale likvidaci předem vybraných osob. Američtí militaristé tak učinili další krok k vyhubení lidstva. Prvním byla atomová bomba, zbraň jednoznačně určená k likvidaci tisíců, až milionů bytostí, jakýsi mžikový holocaust. Nyní tito zločinci proti lidskosti zahájili cestu k budoucím válkám robotů s lidmi. Stačí nyní spojit oba prvky a lidstvo může být vyhlazeno během několika minut.

Heslo první, skutečně občanské revoluce na našem kontinentně. Nehodlám se totiž pouštět do diskusí, zda revoluce v severní Americe byla skutečně občanská, zvláště když ani nenaznačila odstranění otroctví. Proto Velkou francouzskou revoluci tady neoznačuji jako první skutečně občanskou revoluci v dějinách světa. Již v její ideové fázi bylo doslova bojovým heslem pouze liberté – egalité, čili osvobození – rovnost. Teprve v průběhu revoluce samé bylo přidáno i fraternité, čili bratrství. Na tomto místě si jenom troufám připomenout, že v samotné francouzštině slovo liberté neznamená jen svobodu, či spíše volnost, ale také nenucenost až opovážlivost, ba dokonce zvůli. To poslední až ilustrativně platí pro současnou, demagogickou formu realizování tak zvaného neoliberalismu. Alespoň v podání Nečasovy vlády naprosto bez výjimky. Za uběhlá dvě století heslo uvedené v nadpise bylo realizováno mnoha způsoby. Dva z nich převažují dodneška. Jedním je důraz, až absolutizaci liberté, čili svobody a druhý, snažící se pro změnu o co největší rovnost, nebo alespoň absolutní rovnoprávnost, označený za egalitářství. Každá absolutizace je špatnou cestou, což dokázala mimo jiné i všechna velká náboženství. Absolutní liberalismus již dokázal svou zhoubnost, stejně jako totalitní rovnostářství. Globální svět by se z toho měl poučit. Budoucnost by mělo proto lidstvo hledat v sepětí svobody a rovnosti, ale při tom neopomenout na nutnost bratrství. První dvě slova hesla občanské společnosti by měla tvořit obsah, vyjadřovat vyváženost svobody a rovnosti a metodou jejich nerozdělitelného uplatňování, by mělo být bratrství. Takový politický režim bych se pak nebál pojmenovat fraternitismem.

Na počátku tohoto týdne jsem dostal následující dotaz, cituji: ČSSD je nějak zadobře s TOP a dost se veřejně hovoří o povolební koalici, bylo by to vůbec možné? Konec citace. Historicky je u sociální demokracie možné vše, co zachraňuje současný politický režim, zkratkově nazývaný kapitalismem. Proto se od ní kdysi odtrhly strany, které jej chtěly a chtějí změnit. Ne nadarmo je sociáldemokratismus pejorativně nazýván jako ideologie kapitalismu s lidskou tváří. Kdyby ale docela čirou náhodou došlo ve světě ke globální porážce současného korporativního kapitalismu, sociální demokraté by se nepochybně ihned přidali k vítězné síle. Je to totiž strana politiků, kteří nejsou převážně nikterak odvážní, takže v kritických chvílích se vždycky přidávají k vítězi. Především ale, když vládnou, tak jejich kroky ke změnám jsou rozvláčné, opatrnické a vždy příhodné k couvnutí. Základní jejich ideou je udržování stavu, který jim umožňuje být při moci, čemuž říkají státotvornost. ČSSD není výjimkou z této dějinné zkušenosti. Přesto lze tvrdit, že koalice s TOP09 není v zájmu současného vedení ČSSD. Je ale velice potřebná pro topkaře. Pokud by náhodou ČSSD výrazně zvítězila, mohla by některé její dnešní čelné představitele dohnat až před soud. Příklad Timošenkové, i vývoj v některých dalších zemích, je pro politickou elitu velice nebezpečný. Pak je tu ještě jedna dlouhodobá politická zkušenost. V TOP09 se sešli velice schopní a hlavně zkušení politici. Ti velice dobře vědí, že po vítězných volbách je zapotřebí provést co nejrychleji potřebné změny, pokud jsou bolestivé pro většinu veřejnosti. V druhé polovině volebního období, jakoby pod tlakem veřejnosti, tedy demokraticky, pak od některých méně významných ustupovat. Tím zmatou veřejnost, ale především neznalé politiky. Takže veřejnost jim zase dá hlasy a bývalá jejich opozice je může přijmout dokonce do své koalice.

Velice nerad píši o problémech v zahraničí. V této oblasti politiky je totiž většina informací utajovaných, veřejnosti jsou z nich předkládány paběrky a dokonce záměrná manipulativní sdělení, podklady pro rozhodování vládců připravuje úzká skupinka osob pracujících jen v utajovaném režimu a i celá diplomacie je jen a jenom neveřejná, předjednávaná navíc nejčastěji pracovníky rozvědky. Nemá smysl o těchto problémech nejen psát, ale mnohdy ani přemýšlet, přesněji spekulovat. Přesto se mi začínají některé aktivity kolem Íránu svou protichůdností velice nelíbit. Je víc jak jisté, že v zemi operují z Izraele nejen rozvědčíci, ale i zabijáci státem řízeného teroru. USA pak v Íránu aktivizují své agenty, kteří by měli provést opět nějaký puč jako v roce 1953 proti Mosadekovi. Na oko se v poslední době Obama tváří, že je ve sporu s některými radikálními představiteli izraelské armády, ale je to podle mne jenom předvolební rétorika, které absolutně nelze věřit. Netanjahu také nějak rychle zmírnil svůj bezohledný, protiíránský tón. V pozadí navíc pořád cítím vliv finanční krize. Ta zpočátku pomaličku potápěla dolar. Prorůstová opatření vlády USA, naprosto opačný to trend než škrtací mánie v Evropě, nejen dolar podržela, ale obrátila globální investory proti Euru. Z toho důvodu pak vůbec nerozumím EU, která se stupidně přidala k embargu vůči Íránu, zásadně posilující dolar. Írán totiž začíná svůj obchod s ropou v jiných měnách, než v dolarech. Zatrhnout mu to, je pouze v zájmu USA a nevýhodné pro Euro. Vypadá to, že Evropě chybí vůdčí duch a že světové panství USA se opět posílí. Válka proti Íránu už byla skoro na spadnutí. Amerika by ji nezačala, leč nemohla by si dovolit opustit Izrael, který má dávno plány na napadení jaderných zařízení Iránu, od USA pak potřebné zpravodajské informace a dokonce super bomby pro ničení hlubinných bunkrů. Světovou veřejnost dneska už nikdo nepřesvědčí, že Írán, i kdyby měl nějaké jaderné zbraně, ohrožuje národní bezpečnost USA, státu, který má těch jaderných zbraní víc jak deset tisíc. Takže by ten nesmysl nepřijala jako důvod k napadení. Při tom ale USA bezpodmínečně potřebují, aby Írán neopustil dolarovou zónu. Takže jak z toho všeho věn, nový prezidente USA, přece jen nakonec po bushovsky?

Aktivisté iniciativy PRAK vyhlásili letošní únor za měsíc exekutorů. Jejich hlavním heslem je: Co bylo nemravně zabaveno, musí být vráceno – žádáme restituce exekucí. Exekuce jsou důsledně vedeny podle současného právního řádu, vždyť si z něho udělaly byznys advokátní firmy. Jejich praxe ale dokazuje, že zmíněné právo je nejen nespravedlivé, ale vyloženě zločinné. Za nadvlády KSČ vznikly zákony, jejichž dodržování zavdalo současnému režimu důvod, aby uzákonil, že minulý režim byl zločinný. Právní řád současnosti má ale v mnoha směrech rovněž zločinný charakter. Již trojnásobná devalvace naší měny v roce 1990, spolu s úplnou liberalizací zahraničního obchodu, byly obrovským zločinem současného režimu. První akt znehodnotil úspory našich občanů a druhý umožnil cizincům laciný nákup našeho národního bohatství. Celá privatizace byla jedním velkým zločinem, stejně tak většina restitucí. Obojí bylo ošetřeno kontrarevolučním, ba řekl bych dokonce revanšistickým právním řádem. Současné protilidové a antisociální zákony jsou dovršením celého polistopadového, zvráceného právního řádu. Takže se oprávněně ptám, není už náhodou čas i tento režim prohlásit zákonem za zločinný?!!

Dneska se objevilo na netu video z loňského incidentu ministra Kalouska. Je z něho naprosto zřejmé, že Kalousek mladíka nevyfackoval a už vůbec ne výchovně, jak se snaží akt titulkovat vlezanální média. Politik se choval jako typicky ožralý, pouliční rváč. Nemyslím si, že jde u něj o výjimečné chování. V takovém případě by se totiž nepral s mladíkem hned dvakrát. Dal by facku a pyšně odešel. Celý šot však zřetelně dokumentuje jeho rváčskou letoru. A i kdyby šlo o výjimku, v mých očích je událost jasným případem pro psychiatry a naprosto bezdebtaní důvod k odchodu z politiky. Navíc mne pak zajímala osoba, která ministra doprovázela a do jednání ministra vůbec nezasáhla. Pokud to byl bodyguard, pak je jeho chování pro mne doslova děsivé. Jeho prvořadou služební povinností je přece zabránit nejen násilnému tělesnému kontaktu s ministrem, ale dokonce jakémukoliv jinému, včetně verbálních urážek. Měl by být z řad ochranky okamžitě propuštěn za totální selhání. Ale i pokud to byl kdo chtěl, když se vůbec ani nepokusil incidentu zabránit, je zvrhlíkem stejného kalibru jako ministr sám. Nelze se při tom vymlouvat na současné klíma ve veřejnosti. Bitky na ulici kvůli politice – to je neklamným znakem nastupujícího fašismu.

Od počátků poslední hospodářské krize, tedy již od roku 2008 se víc, než je vhodné, vyslovují k ní i různí neekonomičtí intelektuálové. Ve velké většině za zdroj všech problémů považují úpadek mravů, především mezi podnikateli. I když s tím zásadně nesouhlasím, přesto mám určitý počet návrhů na zlepšení etické úrovně všeho podnikání. V žádném případě ovšem nevěřím, že zlepšení morálky podnikatelů lze dosáhnout nějakými výzvami, či podobným nesmysly, které jsou účinné asi stejně, jako úpěnlivé motlitby věřících či šamanů na změnu počadí. Tvrdím bez skrupulí, že každý z mých návrhů by musel být vydán jako zákon a to i pro ta globálně nutná opatření. V prvé řadě jsem pro zrušení daňových rájů, jehož by mohlo být dosaženo jejich komplexním embargem. Považuji za naprosto nutné oddělit bankovnictví od investičních fondů všeho druhu. Následně jsem pro zavedení Tobinovy daně, ale mnohem vyšší, než navrhoval její autor, třeba až na úroveň platné DPH. Jsem pro takovou výši, která by prakticky zlikvidovala burzovní a především měnové a podobné finanční spekulace. Pak by se měly všechny měny pomalu vracet ke zlatému standardu. Ze zákona by měly být zrušeny všechny ratingové agentury a nahrazeny zveřejňováním dohodnutých indikátorů přímo od nejvyšší celosvětové instituce. Mělo by být zakázáno soukromé podnikání ve zbrojení, alkoholu, tabáku. Stejně tak by měly být zakázány soukromé firmy veškerého zprostředkovávání, jako čisté příživnictví. Za trestný čin s nejvyšší sazbou by mělo být uzákoněno zprostředkovávání práce a za nejhorší z nich, ze sazbou minimálně dvacet let pak takové, kde si zprostředkovatelská firma za své služby účtuje podíl z každé mzdy. Na okraj společnosti by měly být vykázány všechny aktivity související se sexem a zdaněny minimálně 300procentní spotřební daní. Komu je to všechno málo, ať laskavě můj výčet doplní. 

Poslední finanční krize přinesla jeden zajímavý důsledek. Ukázalo se, že muslimské země jejími úskalími prošly prakticky bez ztrát. Abnedlanďané se proto začali zajímat o chování muslimských finančníků. Všeobecně se ví, že druhá súra ve verši 275 zakazuje braní úroků a islámské finančnictví se tím dodnes řídí. Méně se už ale ví, že stejně jako úroky, jsou v muslimském světě nepřípustné i finanční spekulace. Vychází se přitom z přesvědčení, že penězi se nemají vydělávat peníze. Peníze totiž samy o sobě nejsou žádnou hodnotou, ale pouze měřítkem, jakousi umělou srovnávací mírou všech hodnot. Obchod proto u muslimů musí mít vždy reálný základ ve zboží nebo službách. Zisku lze pak také dosáhnout obchodem s nemovitostmi. Půjčka zakládá pro muslimskou banku právo na podíl na budoucím zisku, ale stejně tak banka společně nese s dlužníkem podnikatelské riziko. Islámské banky se řídí i dalšími omezeními, o nichž u nás není vesměs ani ponětí. Nejenže neinvestují do obchodu s alkoholem a vepřovým masem, které Korán zapovídá, ale nefinancují dokonce ani obchod se zbraněmi. Tato pravidla muslimských bank, vycházející s práva šaríji, jsou v posledních letech nejen studována, ale stále častěji i napodobována. vakzuje totiž o mnohem vyšší podnikatelskou úspěšnost, než jaká je standardem ve světě okupovaném Abendalndem. V mých očích je ale mnohem důležitější, že takové bankovnictví a s ním související podnikání, je nepoměrně mravnější od Abendlanského. Za nejvyšší princip v tom směru považuji odmítnutí zvráceného názoru, že peníze plodí peníze. Rovněž vysoce oceňuji, že zbraně nelze získat na půjčku. Celosvětově prý uvedeným způsobem obchoduje kolem 800 bank, které obhospodařují 800 miliard dolarů, ale objem obchodů i počet bank stále roste. Ve finančním světě, kde se hauzíruje biliony, vypadají uvedená čísla jako směšná částka, ale na rozdíl od virtuálního bohatství Abendlandsých, především Amerických a Britských spekulantů, tohle jsou opravdu reálné peníze. Muslimské bankovnictví má tím nad naším obrovskou převahu. Svět financí je pevně zakotven v reálném světě a nevznáší se ve sférách mnohdy až psychopatických fantastů. Jeho přímé sepětí s reálnou ekonomikou ho pak bezpečně chrání před tak zvanými bublinami hospodářské patologie.