Promptní premiérův návrh na odvolání Johna a Dobeše, nebyl jen siláckým krokem, ale konáním tragicky emotivním a především naprosto nedomyšleným. Měl vypadat silácky, leč zatím dokázal minimálně dvě skutečnosti. Nečas nemá v koalici opravdovou autoritu premiéra, čili reálného tvůrce personálního obsazení vlády. Jestliže velkohubě dva ministry odvolal a přijal demisi třetího bez jakýchkoliv dodatků, pak měl mít alespoň na koaličních jednáních tu odvahu říci kupříkladu, když oni nepůjdou, tak půjdu já, což prakticky znamená všichni. Nic by se totiž nestalo. Klaus sice údajně vyhrožoval, že pověří sestavením vlády Sobotku, ale to jenom proto, že dobře věděl, že ten není takový pitomec, aby něco tak obskurního přijal. Vrcholem jeho pochabosti bylo, že současně s jednou demisí a dvěma návrhy na odvolání nepředal prezidentovi návrh, kdo bude zmíněné úřady dočasně řídit. Je tedy nejen slabým premiérem, ale dokonce technicky neschopným úředníkem.