Dosavadní sociální stát existoval především ve formě penzijního pojištění, nemocenského pojištění, zdravotního pojištění, pojištění v nezaměstnanosti a okrajově v nečetných formách chudinských sociálních dávek. Všemi jeho zastánci byl vždy prezentován jako vysoce mravní projev, div ne pilíř veškeré lidskosti a proto je vydáván i našimi mocnými, bohatými a jejich propagandisty za realizaci etického principu solidarity. Jelikož ale jde jen a jenom o různé druhy pojištění, tak ve světě totalitní nadvlády soukromého zisku nemůže jít prakticky o nic jiného než o činnosti, které se někomu musí vyplácet. Doslova. Systémy proto dosud existovaly tehdy a pouze tehdy, když do nich všichni přispívali a jen někteří z nich čerpali. Jedni proto, že se ani penze nedožili, jiní protože nebyli nemocní, či nezaměstnaní. Což samozřejmě není žádnou solidaritou, ale nadiktovaným účastenstvím, vynucenou dobročinností či příkazem dávat almužnu. Právní řád žádného stát nebyl nastaven tak, aby superbohatí sociální fondy dotovali, což by teprve bylo možné nazývat jakous takous solidaritou. Naopak, díky stanovení horních hranic příjmů od nichž se již výše povinných plateb do pojištění nezvedá, celá jedna třetina nejbohatších fakticky do fondu přispívá relativně méně až mnohem méně než naprostá většina ostatních. Řečeno eticky, čím jsou lidé bohatší, tím jim stát nadiktoval nižší stupeň solidarity. A jelikož jenom superbohatí dostávají licence na soukromé provozování pojišťoven sociálního státu, lze s klidem konstatovat, že všichni občané jsou státem donuceni si na sociální jistoty platit a ti nejbohatší z toho ještě mají zisk. Je proto základní povinností solidaristických diktátorů, hospodařit z uzmutými finančními prostředky co nejlépe. Proto nejmoudřejší ze států, ač jsou v dogmatice neoliberálů nejhoršími hospodáři, provozují systémy sociálního státu neziskově. Ví až příliš dobře, že fondy sociálního státu mohou pojištěným rozdat o to víc, co by si jako zisk ponechávali soukromí pojišťovatelé. Pokud se tedy u nás nyní připravují reformy sociálního státu, mělo by být jejich prvním krokem zajištění neziskového provozování všech systémů pojištění.