Všechno současné v naší zemi nezačalo davovými mítinky na Letenské pláni v Praze a tím méně jejich bizarními kopiemi v mnoha městech a velkých podnicích po celé zemi. Opravdový počátek spočíval až v likvidaci článku Ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ. Zrušení oné zásady, spojené se zákazem činnosti Lidových milicí, bylo prvním aktem revoluční diktatury, úkonem tak zvaného revolučního práva, tedy práva podřízeného politice. Prakticky ovšem projevem zvůle rodící se mocenské garnitury, v níž byla zkoncentrována veškerá nenávist exponentů sametové revoluce nejen vůči byrokratické diktatuře sekretariátů KSČ a jejich StB, ale celé ideologii komunismu, ba dokonce proti všem ideálům o rovnosti, spravedlnosti či ochraně slabších, jak se ukazuje až do současnosti. Za sametovost událostí prvních týdnů všichni dodnes bychom měli být vděčni tehdejším nejvyšším představitelům moci KSČ, velitelům policie, armády, ale i oněch proklínaných Lidových milicí. Každý z nich podal jednoznačný důkaz svého demokratismu při realizaci vládnutí a celá mocenská garnitura pak prokázala, že jedině komunistická nadvláda v celých dějinách umí svou moc odevzdat projevené vůli lidu. I když nikdo v té době nevěděl lépe, než právě komunističtí vládci, že vůbec nejde o vůli lidu, ale o projevy globální finančnickou elitou svedeného davu. K moci se deroucí garnitura dění neovládala jednoduše proto, že byla v reálné politice naprosto bez zkušeností. Zmíněný prvotní čin revolučního práva byl sám o sobě naprosto dostačující k tomu, aby dále už následovala demokratizace státu ve všech sférách. Jelikož ale v nově se tvořící moci pod rouškou nápravy křivd převládaly snahy o revanš odplatou, pomstu, až postihy, nebyl mezi nimi zájem o okamžitou demokratizaci. Podle železného zákona dějin politické nadvlády si pro její udržení musela co nejrychleji vytvořit ekonomickou základnu. Což se v celých dějinách vždycky se stejně železnou pravidelností provádělo zcizením majetku předešlé vládnoucí moci. Teprve majetkový převrat byl důkazem, že změna započatá v ČSSR 17.11.1989 je z hlediska nové moci opravdovou revolucí. Problémem bylo, že v moci nadvlády KSČ byl veškerý produkující majetek země. A ten byl podle Ústavy ČSSR vlastnictvím všech obyvatel státu. Nová vládní garnitura proto z titulu revolučního práva obyvatelům země jejich společný majetek odňala, sama sebe prohlásila za jeho jediného vlastníka a od té doby až do dneška s ním nakládá podle své libovůle,  pouze formálně kodifikované zákony revoluční praxe. Takže celé období od listopadu 1989 až do dnešních dnů není ničím víc, než revoluční diktaturou antikomunistických revanšistů. Výsledky totalitní nadvlády takové moci nad původním majetkem všeho lidu začínáme všichni pociťovat víc a více. Kdyby kdykoliv, kdekoliv správce, byť samozvaný, s majetkem jiných hospodařil tak, jako s naším majetkem v posledních patnácti letech hospodařila polistopadová politická moc, byl by minimálně trestán za nezodpovědné hospodaření. Nepodmíněně a s doživotní sazbou. Za vytunelování majetku celé země je ale naopak současná moc znova a znova volbami pověřována k dalšímu a dalšímu plundrování naší země. Holt jak jinak v národě kde nejobdivovanějšími celebritami jsou Švejk, Cimrman a Klaus.