Nejvíce výsměchů od nenávistníků se dočkal Marx za svá tvrzení o ekonomickém základu lidských dějin. Dokonce i samotní socialisté a sociální demokraté jednoznačně odmítali Marxovu hypotézu o určujícím vlivu materiálně technické základny na kulturně-politickou nadstavbu. Vytvářeli více či méně přesvědčivé teorie o rozhodující síle mravů, duchovna, civilizovanosti či tvořivých ideálů v dějinách lidstva. Jenže jak říkával další hromosvod nenávisti antikomunistů – Mao – jediným kriteriem pravdivosti každé sociální teorie je pouze a jenom společenská praxe. A co nám současná praxe ukazuje? Veškerá politická i ostatní společenskovědná elita tvrdí, že sociální stát se přežil, že je ho bezpodmínečně nutné změnit. A to od jeho úplné likvidace, plynoucí z hypotéz vyznavačů absolutní svobody, po jeho reformování podle návrhů věčných hledačů socialistické, či sociálně demokratické třetí cesty. Při tom všichni mají jen jedno jediné zdůvodnění pro transformaci, čili omezování sociálního státu. Nutnost změny sociálního státu je nezbytná z důvodů konkurenceschopnosti v globalizující se ekonomice světa. Jeho současná forma v podobě přílišného blahobytu je prý naprosto neudržitelná. Přeloženo do Marxova jazyka: Evropa si nemůže uchovat svůj vysoký standart kulturně-sociální nadstavby, protože celosvětová ekonomická základna jí to nedovoluje. Jinými slovy celospolečenské dějiny jsou jednoznačně limitovány všesvětovou ekonomikou. Marx nebyl uznán za myslitele tisíciletí jen tak náhodou. I když pro některé rádobymyslitele je bezvýznamným filosofem nejméně jako jeho spolupracovník Engels pro Václava I. Havla.