Jeden z mých nadřízených mě učil, že mám vždycky po lidech chtít nemožné, abych dosáhl potřebného. I když jsem si ho neobyčejně vážil, s touto zásadou jsem nesouhlasil. Nemožné odborník nikdy nepožaduje, a to nejméně ze dvou důvodů. Aby sám sebe nezesměšňovala a především proto, že chtít nemožné je demotivační. Skutečný odborně zdatný vedoucí podle mě má vždycky chtít o něco víc, než je potřebné, aby dosáhl alespoň nutného. Tak jsem si to také ve své praxi interpretoval. Často si na tuto zásadu vzpomínám, když si čtu jestřábí skřeky dvou úředníčků, kteří jsou v praxi jakýmisi tajemníky vlivných nadstátních institucí. Jedná se o Generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga a Vysokého představitele Evropské Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josepa Borrella. Oba se vyjadřují jako nejzatvrzelejší válkychtivci, inspirátoři těch nejzvrhlejších válečných nápadů, a konkrétně plédují pro neustálou eskalaci konfliktu na Ukrajině, až se obyčejný člověk nad tím pozastavuje a klade i otázku: Proč?!! Protože mohou. Oni totiž nic nerozhodují. Kdyby museli rozhodovat, ihned by opustili svou roli zdivočelých klaunů. Chtějí nemožné, aby dosáhli alespoň nezbytného. Jedinou jejich skutečnou rozhodovací mocí totiž je svolávat nejvyšší orgány daných institucí, tam jim předložit svůj „proválečně skřek“ a … Jsou z obliga. Splnili svou povinnost, jenže obvykle žádnou skutečnou eskalaci neprosadí přes onu sešlost konzervativních a skutečně odpovědných politiků. Je to jako s Medveděvem. Také vykřikuje to, co by emotivní vůdce udělal, aby pak Putin s rozvahou mohl vykonat to nejnutnější. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.