MEZIGENERAČNÍ MYSTERIUM

Ještě před druhou velkou válkou měli mladí úctu ke starším, protože se od nich učili životní moudrosti pro řešení osobních i kolektivních problémů. První poválečná generace, tedy ti, co onu velkou válku přežili, se nedívali na věk a zapojili se s plnou vervou do obnovy svých zemí s nadějí na stálé zlepšování vlastních životních podmínek. První generace, která válku nezažila, tedy především aktivisté revolt konce šedesátých let, po své porážce hlásali heslo, cituji: „Nevěřte nikomu, komu je víc jak třicet“. Konec citace. Vzpomněl jsem si na ono motto, když jsem v posledních letech zaznamenával nejen ztrátu úcty ke starším, ale doslova volání až po jejich likvidaci. Objektivním faktem je, že v současné, technologicky ukrutně zrychlené době, nejen mladší generace, ale už každá jen o dekádu věkově mladší skupina se nemá od svých předchůdců co učit. Naopak je to ona, kdo musí učit třeba jen o deset let starší lidi, jak užívat nejnovější technologické prostředky. Je to možná právě tato jednostranná vědomostní převaha, která způsobuje pomalé přerůstání úcty až k opovrhování staršími. Což pak zákonitě přivádí mladé ke zdánlivě, či oprávněně kvalifikovaným odsudkům předchozích generací. Osobně se mladým mnohdy nedivím, protože vím, že velice brzy se i oni dostanou do pozice oněch opovrhovaných, zavrhovaných a dokonce obviňovaných. Jediné, co mi na mladších zásadně a opravdu vadí je, když začínají vyprávět, psát a dokonce mne poučovat co si mám myslet o době, kterou jsem sám prožil, ale oni ne. Píši to všechno jako úvodní slovo ke dvěma komentářům z minulých dní, které se mi líbily a týkají se mezigeneračních problémů dneška. První napsal umělec Michal Gulyáš, cituji: „…se pozvolna vžívá, že tato doba patří mladým, a že my starší už máme prý držet jazyk za zuby. Tak tedy…Ve svých třiapadesáti letech nemám pocit, že by mi život na téhle planetě nepatřil, a že svou zemi odevzdám jen tak do rukou lidí, jejichž hranice adolescence se posouvá ke stále vyšší věkové hranici. Budu si dělat podle sebe a žádný smrkáč mi nebude nic doporučovat ani diktovat! Nejdřív ať si provětrá hlavu od marihuány, protáhne karpály od klávesnice a pak mi laskavě sdělí svůj životní program. Pokud je založený na výkřicích a proletářském srocování, pak si nemáme co říci. A než začne mluvit, tak by měl naslouchat, přemýšlet a pak můžeme přistoupit k dialogu! Jinou verzi nepřipouštím. Pokud začne například větou, ať jdu do hajzlu s národem, s rodinou, a že tahle země je i pro africký breberky, tak rovnou fackuju! …Ale jinak je mám opravdu rád,…“ konec citace. USociolog a zkušený politik Jan Keller o jednom současném, konkrétním, mezigeneračním problému napsal, opět cituji: „…část mládeže, která pociťuje ,klimatickou tíseň´ a obává se, že ji nečeká žádná budoucnost?…Také vyčítá starším, že oni jsou za to zodpovědní…To víte, že ti starší jsou za to zodpovědní. Úplně stačilo, aby si nepořídili tolik mladých, a tlak na přírodu by poklesl. A dokonce mnohem dříve než do roku 2050“ konec citace.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *