Tyto dva dny letos neopomněla připomenout snad žádná média světa. Šest a devět je patnáct a tak jsem se rozhodl i já ve svém deníku vzpomenout oněch dní právě dneska, patnáctého srpna, ačkoliv je neděle a v ten den zásadně blog nepíši. V uvedené dny před šedesáti pěti lety totiž byla, podle mého přesvědčení, prakticky zahájena poslední historická etapa lidstva. Do té doby byly lidské dějiny charakterizovány třemi základními vývojovými stupni sebeuvědomováním člověka, sebepoznáváním člověka a člověčenství a sebezdokonalováním obojího. Před šedesáti pěti lety ale člověčenstvo vstoupilo do éry nové a fakticky poslední, do epochy sebezničení. Lidstvo má od té doby prostředek, který v jediném okamžiku již tehdy zabíjel desetitisíce okamžitě a statisíce v následujícím, mnohdy velmi dlouhém období. Dneska je již tak zdokonalený, že může likvidovat miliony. Tehdy a tím více dneska, dokonce tak dokonale, že se jejich mrtvoly ani nenajdou. V epicentru výbuchu jaderné zbraně z nich nezůstane vůbec nic a po některých snad jenom stíny na okolních zdech. Jeden český klasik tento efekt zabíjení dokonce nazval přímým zduchovněním. Smrt bez tělesných pozůstatků člověka tak připodobnil k bezprostřednímu nanebevzetí. Několik lidí v USA si v oněch dnech opravdu přisvojilo až božskou pravomoc, rozhodovat o existenci statisíců tvorů, nejen lidských. V mých očích již tehdy nejvyšší vládci USA ale nebyli lidmi, nýbrž služebníky samotného Satana, toho pýchou zblbého anděla, sraženého do věčných temnot samotným Hospodinem. Jedině tam patří Truman a jeho tehdejší mocenská kamarila, jež rozhodla o užití plutoniové bomby v již jasně vyhrané válce. A to jenom proto, aby SSSR nevstoupil do války s Japonskem a tím se jeho vliv nerozšířil i na část japonského území. O nic jiného tehdy oněm americkým válečným diktátorům vůbec nešlo.