Polistopadový tranzit národního hospodářství z plánovaného na tržní systém, byl skutečně dokonalým zločinem. Nová politická moc v prvém kroku ukradla všem občanům majetek, který čtyřicet let svou prací a odkládanou spotřebou vytvářeli. Ten pak v druhém kroku předala do vlastnictví vybraným soukromým osobám, na základě pravidel samolibě prohlašovaných za právo. Jestli takové právo není revoluční diktaturou, pak už opravdu nevím co to ta revoluční diktatura je. Aby polistopadová moc sebrala eventuelním šťouralům argumenty, nalákala všechny občany na možnost také si zasoutěžit o část majetku, formou kuponové privatizace. Samozřejmě toho méně lukrativního až bezvýznamného, či jinak neperspektivního. V posledním kroku byl zločin doveden do naprosté dokonalosti docela nedávno, kdy politická moc zákonem umožnila velkým majitelům zbavit se malých akcionářů, především těch z kuponové privatizace, údajně aby nemohli zdržovat podnikatelské projekty. Lze konstatovat, že společný majetek vytvořený za nadvlády KSČ se za dvacet let povedlo definitivně ukrást těm, kdo ho vytvářeli, mnohdy po celý svůj aktivní život. Bilance lupu je děsivá. Havlo-Klausovská smečka přebírala tuto zem s bohatstvím asi pěti bilionů korun v dnešních cenách, s dluhem jen několika set milionů. Za dvacet let jejich řádění stát nemá již prakticky žádný majetek, zato má víc jak bilion korun dluhů. Když už není co krást, musí se začít krást budoucnost. Proto se připravuje tak zvaná důchodová reforma. Lživý je už sám název. Nejde totiž o důchodovou reformu, ale o penzijní reformu. Zjednodušeně ji lze popsat tak, že budoucí penzisté nejméně dvacet let budou odevzdávat část svých příjmů do specielních soukromých fondů, jejichž správci s nimi budou, podle své libosti, celých dvacet let podnikat. Teprve po dvaceti, možná že dokonce až pětadvaceti, začnou pomaličku, peníze, fakticky jim zapůjčené, milostivě vracet. To už není byznys, to je opět děsivá krádež. Penzijní fondy totiž v žádném případě nikdy nevrátí to, co jim lidé z donucení odevzdali. Ani nemohou. Kdyby byla inflace za čtyřicet let aktivního života budoucího penzisty jen jedno procento ročně, tak z první stokoruny, kterou by do fondu zaplatil, by v době jeho odchodu do penze zbyly ve fondu jen dvě koruny padesát. A to jen za předpokladu, že by fond nikdy neutrpěl ve svém podnikání ztrátu, nedošlo za oněch čtyřicet let k finanční krizi, či dokonce k válce, což je prakticky předpoklad nesplnitelný. Současní mocipáni tedy nám starým ukradli minulost, vám mladým začínají krást budoucnost.