V celé Evropě je hlavním problémem státních rozpočtů nedostatek prostředků na penze, zdravotnictví, školství a sociální podpory, jedním pojmem – na sociální stát. Což je výsledný institut více jak stoletých sociálních bojů zaměstnanců vůči podnikatelům. A nebojme se to opět zopakovat. Tímto institutem vládní mocnáři Západních států fakticky korumpovali své obyvatele, aby si nepřáli tak hluboké sociální změny, jaké existovaly v zemích sovětského bloku. Aby, otevřeně řečeno, nebyly bohatcům znárodněny jejich majetky. Světovládci po pádu komunismu už ztratili strach, takže pomalu jako krysy ohlodávají všechny výsledky dlouhého sociálního boje, který začali kolem poloviny devatenáctého století v Anglii a Francii průmysloví dělníci. V tutéž dobu, kdy začíná být zásadní nedostatek prostředků na financování sociálního státu, vykazují všechny statistiky světa, že se stále více v jednotlivých zemích rozevírají nůžky příjmů, i celkového majetku mezi lidmi. Řečeno jednou větou, chudí chudnou a bohatí bohatnou. Jsem toho názoru, že oba jevy spolu úzce souvisí, ba dokonce že jeden bez druhého není možný. Kdyby světoví publicisté byli opravdovými hlídači demokracie, již dávno by tento jev, existující již víc jak dvacet let, měli prostudovaný a zveřejňovali by jasná čísla a argumenty. Jenže na tuto cestu se žádný investigativec vydat vůbec nemůže, okamžitě by ho totiž zlikvidovali, jako Paroubka. Jsem přesvědčen, že pouze zastavení růstu příjmové a majetkové diferenciace, může vytvořit šanci na odstraňování vrstvy sociálně slabých, což nejsou nějací nemocní lidé, ale oběti největšího zločinu v dějinách, jímž je neregulované hromadění majetku nad všechny meze.