Dneska jsem byl u lékaře svědkem následující scény. Do čekárny přišla plačící, asi dvanáctiletá dívenka a začala zoufale tlouct na dveře lékařky. Vyšla postarší zdravotní sestra a holčička jí s pláčem začala koktat: Prosím vás, paní doktorko, pojďte prosím se mnou, můj malý bratříček umírá, má velké horečky a maminka mu dává jenom Paralen, protože nemáme peníze. V ten moment jsem si vzpomněl na své dětství, kdy jeden z mých spolužáků chodil po celý rok bosky do školy, z tři kilometry vzdálené vesnice. Školník v zimě již na něj čekával, aby jej vpustil do budovy a on nemusel stát v mraze do doby, než bude otevřeno pro všechny, když náhodou přišel dříve. Ten jediný zážitek z dětství mi vystačil na celý život, abych se stal nejen superlevicového smýšlení, ale bych zásadně odmítal bezmezné hromadění majetku, jehož logickým výsledkem musí být na druhém pólu až absolutní bída. Dnešní zážitek je pro změnu tou poslední kapkou determinující mé myšlení v současnosti. Již jako poslanec Federálního shromáždění jsem v roce 1992 z tribuny sněmovny, tedy chráněn imunitou vyhlásil, že bude-li uzákoněn třetí odboj, budu ihned zvažovat, zda není zapotřebí vyhlašovat odboj čtvrtý. Po posledních šílenostech Julínka a Kalouska, jakož i zupáctví Topolánka a nyní i Langra prohlašuji, že podle mého přesvědčení se i tak už naplnily podmínky pro vyhlášení čtvrtého odboje. A to dokonce podle mustru, který údajně chystali Mašínovci a který byl nápadně ve vhodný čas nalezen, čti vyprodukován, v archivech předním současným komunistobijcem. Každý, kdo přečtete tyto řádky, si uvědomte, že pokud na ně neupozorníte státní orgány, tak se dopouštíte trestného činu.