Je několik zvyklostí, které obecně provádí každá nová politická moc. Je samozřejmé kupříkladu, že po dlouhou dobu všechny nedostatky, ba i problémy, jsou podle její propagandy důsledkem špatného vládnutí předešlé moci. Stejně tak je obvyklé, že mnohé přetrvávající jevy alespoň jinak pojmenuje, aby dále mohla vůči nim užívat jiné postupy a řešení. Tak například celá staletí byli dlouho žijící lidé nazýváni starými. Ať již stařečky, stařenkami, babičkami, dědy, dědečky, či dědky. Nevidím důvod, proč jim najednou říkat senioři. Ledaže by ten odlidštěný pojem měl napomáhat k ulehčení svědomí příslušníků většinová veřejnosti, ale hlavně vládnoucí vrstvě za to, že se k nim zachovává neodpovědně, nedbale, necitelně, zkrátka nelidsky. Stejně tak odmítám, aby mne ve zdravotní péči někdo vydával za klienta, tedy česky za zákazníka. Zákazník je člověk, který si dobrovolně na trhu vybírá nějaké zboží. Dokonce ani ne službu, protože když pro mne má někdo vykonat nějakou službu, tak já nebudu nějakým jeho klientem, ale naopak on, z mé svobodné vůle, mým služebníčkem. Nedovedu si ani představit, že by nějaký knížecí milostpán byl někdy klientem svých služebnic, lokajů, či dokonce nevolníků. On je jednoduše a pochopitelně pán a oni slouhové. Jsem–li nemocen, nebo když jsem dokonce při mimořádné události neschopen projevit svou vůli, tak jakýpak jsem to zákazník , nadtož jakýpak jsem to pán, který si vybírá služebníka. Jsem jednoduše se bezmocným, kterému je pomáháno. To je to správné slovo. Jsem člověkem potřebujícím pomoc od jiné lidské bytosti. Zákazníkovi, alias klientovi přece nikdo nepomáhá, toho se naopak podle tradičních obchodnických móresů snaží každý obelstít a připravit o co nejvíce peněz. Chce na jeho přání, ba potřebách co nejvíc zbohatnout. Nejsem proto ani senior ani klient, protože se cítím být pouze věkem opotřebovanou lidská bytostí, která potřebuje pomoc. A žádný pidinadministr ze mne nebude dělat nevědomý a tedy odlidštěný subjekt, kterého zneužívají ke svému zbohatnutí odborníci, které si vůbec nevybral.