Německá Nadace Friedricha Eberta se ve světě prezentuje jako instituce sponzorovaná sociálně demokratickou stranou. S jejími vzdělávacími aktivitami, zaměřenými na politické školení o sociálním demokratismu, jsem se setkal v Praze již v roce 1990. Nyní se dovídám o jedné z jejích aktivit v současném Rusku. Vypracovala a realizovala projekt, v němž děti v Německu psaly o Ruských vojácích a děti v Rusku o vojácích Německých. Zajistila pak, aby tři ruští školáci své práce přečetli v Bundestagu. Nejstarší mezi řečníky byl 16ti letý chlapec a byl doprovázen dvěma mladšími dívkami. Pracovníci nadace si velice vtipně vybrali děti z města Novyj Urengoj, ležícího na Západní Sibiři v Jamalo-něneckém okruhu, tedy předaleko od Evropy, od zalidněných oblastí Ruska a především v oblasti, kde byly za druhé světové války a po ní, zajatecké tábory pro nepřátelské vojáky. Referáty školákům pomáhali prý vypracovávat rodiče, učitelé a samotní pracovníci uvedené nadace. Jak se ale později ukázalo, tak v samotném Německu jim bylo řečeno, ať je zkrátí, ale naopak zdůrazní ty události, které na ně nejvíc zapůsobily. Výsledkem bylo, že v textu Nikolaje se objevila i tato pasáž, cituji: „Příběh Georga a práce nad projektem ve mně vyvolaly pohnutí a přiměly mne navštívit hřbitov vojáků wehrmachtu v blízkosti města Kopejsk. A tam jsem pocítil velkou bolest, neboť jsem uviděl hroby nevinně padlých, mezi kterými mnozí chtěli žít v míru a nepřáli si válčit…“ Konec citátu. Já jsem nenašel na netu celý text, abych mohl posoudit vyznění celé promluvy. Je samozřejmé, že i to citované ale stačilo k tomu, aby se Rusku rozhořela obrovská diskuse, plná emocí. Benzínu do případu přilila jedna z dívek když prozradila, že podobnou pasáž, kterou jí tam chtěli vmontovat pracovníci nadace, odmítla do svého textu napsat. Jak se s tímto případem ruská politická veřejnost vypořádá, mne moc nezajímá. Zatím v několikatýdenní diskusi převládají hlasy o špatném vzdělávacím systému, o absenci vlastenecké výchovy. Oceňuji, že jsou zásadně odmítány postihy školáků i jejich rodin. Snad pouze u otce hocha se zvažuje jeho přeložení, neboť pracuje v oboru bezpečnosti, což se jeví pro stát jako rizikové. Pokud je mi známo, v USA musí každá instituce, která v zemi působí a je financována ze zahraničí, být veřejně vedena v seznamu cizích agentur, aby každý věděl, s kým má tu čest. Putin letos vydal podobný dekret a nebylo divu, že se na Západě strhl doslova šakalí štěkot. Doufám, že se konečně v Rusku zjistí, kolik je tam různých fondů, nadací, občanských sdružení, neziskových společností a podobných agentur, které za peníze ze zahraničí ovlivňují myšlení Rusů, především pak dětí. Tím se snad i světová veřejnost doví, jak obrovské množství financí věnují různé státy na činnost v Rusku, určitě ne v zájmu samotných Rusů. K samotnému citátu poznamenávám dneska pouze dvě myšlenky. Každý voják, který vstoupí se zbraní v ruce na cizí území, je vinen a podle zvykového práva mu jeho vinu není třeba soudně dokazovat, jako je to povinné u jiných zločinců. Za druhé, pokud i  existovali Němci, kteří si válku nepřáli, a já vím, že jich bylo velice málo, tak se měli postavit doma proti hitlerovcům. Pokud to neudělali, a ani na frontě pak nepřeběhli do SSSR, tak nebyl, není a nikdy nebude žádný důvod cítit nad jejich osudem jakoukoliv, nadto „velkou bolest“. Celý příběh má však daleko komplexnější význam. Dneska jenom konstatuji, že jde o jednu ze sofistikovaných metod probíhající světové války.

Valerij Gerasimov, náčelník generálního štábu Ruské federace se stal začátkem roku 2013 světovou celebritou vojenské vědy, či jak to pojmenovat. Sepsal totiž základní myšlenky nového druhu válek, které nazval hybridními a na Západě si je pojmenovaly méně zdařile jako nelineární. Od samého počátku tvrdím, že je to úzce vojenská strategie, ve které chybí základní prostředek nevojenského vedení současných válek, který v co nejširším měřítku, ba dokonce čím dále tím častěji, využívají USA. Jde o praxi ekonomických sankcí. Je pravdou, že tuto metodu mohou v boji s jinými zeměmi užít jen ty státy, které sankcemi opravdu soupeře poškodí, ale podle mého soudu takových zemí je stále více, takže by se strategie hybridních válek měla o princip ekonomických ba i dalších sankcí rozšířit, aby byla úplnější. Ale především by si ji některé silnější státy měly rozpracovat do konkrétních metod vůči jednotlivým zemím, či alespoň jejich skupinám. Vím, že by mohla začít křičet WTO, Světová obchodní organizace, ale její význam stejně upadá, jak je tomu u většiny světových organizací, které byly založeny účelově k podpoře Západu v jeho boji se Sovětským svazem a především k hegemonii USA. S růstem úpadku Západu, především dominance USA, kdy chtějí mezinárodních organizací využívat vzrůstající země, je Západ záměrně nechává upadat do bezvýznamnosti. Kdyby se nyní WTO začala ozývat proti sankcím, prozradila by na sebe nejenže je pokrytcem, ale odkryla i celkovou podstatu smyslu své existence, čti, že je sluhou nejmocnějších. Když totiž USA sankcionovaly kupříkladu Irák tak, že tam pro nedostatek léků umíraly děti i na běžné choroby, WTO ani nehlesla, takže fakticky je institucí válečných zločinců. Kdyby neexistovala pouze „spravedlnost“ vítězů, tak už dávno měli její představitelé sedět před mezinárodním soudem, jako třeba i Bush mladší, či Blair a další váleční zločinci, kteří jako agresoři napadali jiné země a vedli v novém tisíciletí různé druhy válek, dokonce většinou pod vylhanými záminkami.