Jako příslušník jediného mocenského suveréna – podle Ústavy lidu – jsem zastáncem přímého hlasování při volbě prezidenta. A zůstal jsem jím i po první volbě, kdy začalo být jasné, že tento způsob hlasování je dostačující zárukou k budoucímu zvolení Klause. Totalitně sjednocovaný klub volitelů z ODS toho byl garancí. A jenom tajné hlasování dávalo šanci narušit jeho monolitnost, která nejednoho z jejích ústavních činitelů fakticky tíží. Není pravdou, že veřejné hlasování bylo prospěšné Švejnarovi, jak se dušovali reprezentanti ODS. Právě naopak. Udrželo v křesle Klause. Zajistila to dvacetiletá nadvláda ODS v celém veřejném, nejen politickém prostoru. Tvrzení, že přece po dvě volební období vládla ČSSD, je matením veřejnosti. To se jen, čistě náhodně, povedlo vládnout Zemanovi, při nečekaném oslabení Klausovy pozice, způsobené právě odpůrci monolitnosti ODS. Zeman za účelem osobního vládnutí musel doslova jako metla nashrabovat na smetišti ambiciózních tlupu podporující jeho premiérství. Při čemž pak ve skutečnosti vládl pod přísnou kuratelou ODS, především pak Klause samotného. Skoro dvacetiletá nadvláda revolučně zbolševizované polistopadové vládnoucí elity, si tak i dnes dokázala přirozenou cestou osobních výhod a zisku zastupitelů, spolehlivě zajistit loajalitu potřebné části mocichtivých k udržení Klause na pozici neohrožující jejich moc. Tím se Klausovo zvolení definitivně stalo normalizačním obdobím polistopadové moci, až příliš podobným době konce nadvlády KSČ. Obě éry svou podobnost projevují konzervováním stavu vyhovujícího pouze stále se zmenšující skupině vládnoucích s jejími příživníky a totálním nezájmem rychle se zvětšující masy občanů. Výsledkem je mimo jiné trend ke stagnaci, zaostávání až regresu. Tehdy zaostávání za Západem především ve spotřebitelských šancích, dneska v regresu sociálních jistot. Obojí bylo a je na jedné straně zhoubou důvěry ve vládu a na druhé straně zdrojem sílící nespokojenosti stále se zvětšující většiny toužící po změně.