Dneska je tomu už šedesát let, co se v tehdejší ČSR stala dominantní politickou silou Komunistická strana Československa. Skvělá příležitost pro antikomunisty všeho druhu, aby se zase vyřádili. Už celé dlouhé týdny jejich mediální mluvčí hořekovali nad tím, jak nástup komunistické moci znásilnil nespočetné lidské životy. Slyšel jsem například v rozhlase mladičkého redaktora, který byl asi v peřince ještě v roce 1989. Takže o roce 1948 nemohl vědět nic autentického ani od svých rodičů a dobu před tím datem zná jen z lidových skanzenů. Ale hořekoval přesvědčivě srdceryvně, jak jsme po únoru 1948 nemohli studovat, cestovat, svobodně žít. Jenom škoda, že nedokázal říct, kolik bylo takových postižených. A samozřejmě panu redaktorovi ani nepřišlo na mysl, že před komunistickou mocí existovalo snad desetkrát tolik těch, kteří nejenže nemohli studovat, cestovat, a nebyli svobodní, ale necítili se dokonce ani lidmi. A oprávněně, protože jim to předkomunistické panstvo dávalo nepokrytě najevo. Sám jsem po celou dobu nadvlády KSČ slyšel dostatečně mnohokrát větu: Teprve komunisté ze mne udělali člověka, nebo nějakou její obměnu. Až někdo odpovědně spočítá, kolika lidem vláda komunistů zhoršila jejich život a kolika naopak vylepšila, pak se teprve vyrovnáme s minulostí. Pak se komunisty oslavovaný den vítězství s vysokou pravděpodobností stane dnem slávy. Vítězný únor bude Slavným únorem.