V debatě zákonodárců a ještě více v mediálních výstupech inspirátorů ve věci instituce pro vědecký výzkum dějin komunismu, mne nejvíc zaujal fakt, že se chce zkoumat nějaký úsek minulých událostí pouze osamoceně, bez jakýchkoliv souvislostí k jejich zařazení do celého toku minulosti. Nejenže je to pozůstatek již dávno překonaného karteziánského myšlení v evropské civilizaci, ale je to i proti zdravému selskému rozumu. Vláda KSČ se přece neobjevila jako deus ex machinis, či dokonce coby pověření samé historie. Tok událostí ji připravoval dávno. Zdaleka také ne až teprve po druhé světové válce, jak tvrdí z Hradu staříček Klaus, jehož osobní paměť se koncem té války teprve zrodila, takže si nic jiného nepamatuje. Komunismus jako ideály se vyvíjel nejméně tři tisíciletí, jako světový názor dvě století. Jako politická strana sto let a jako politická moc čtvrt století. Ale hlavně – žádný z uvedených dějinných jevů, nevznikl bez příčiny. A naprosto zásadně pak – vznik komunistických ideálů, komunistického světového názoru až po vznik komunistické strany byl vždy jen a jenom odpovědí na zločiny tehdejších společností. A bohužel, tím že jeho genese vězela hluboko ve společenské zločinnosti, sám je dneska odsuzován jako zločinný.