Pro naprostou většinu současných veřejných mediálních autorů je komunismus mrtvolou. Není proto asi od věci, zastavit se nad jejím hrobem. Zvláště když lidová moudrost říká: o mrtvých jen dobře. Zajímá mne proto především, kdo vlastně leží v té fiktivní truhle. Ideály spravedlnosti a rovnosti provázející lidstvo od nepaměti? Nebo první pokusy o jejich uplatňování prosazované již za Velké Francouzské revoluce později popraveným Babeufem? Leží tam Marxem vyslovené hypotézy, či Leninova praxe proletářské diktatury? Je mrtvolou Stalinova tyranie, Polpotovi běsi, nebo i vedoucí úloha jedné strany? Uvedené ideály, ale i všechny další z těch humanizačních, to jsou vlastně sny a vize a ty mohou zemřít jen s koncem lidstva samotného. Utopie Babuefa, ale i Owena, Fouriera, Saint-Simona a dalších jsou mrtvými jen ty, které byly realizovány a doba je překonala. Jejich myšlenky však zůstaly trvalým dědictvím všelidského vědomí, z něhož nejen nikdy nevymizí, ale občas bude čerpána inspirace. Marx definitivně zbavil církev společenskopolitické moci. Lenin zásadně zpochybnil všesvětovou politickou nadvládu ekonomicky mocných. Stalin dokázal životaschopnost plánovitého hospodaření. Polpot ukázal kam až může dospět nárok jakýchkoliv vládců na vedoucí úlohu ve společnosti. I tyto zkušenosti lidské historie jsou trvalým dědictvím všeho lidstvu a neleží proto v rakvi údajného komunismu. V ní leží pouze zbytky, z nichž se opravdový komunismus definitivně očistil.