Minulý týden zemřel „krajan“, novinář Lubomír Man, narozený nedaleko Bohumína před devadesáti čtyřmi lety. Četl jsem jeho texty docela rád, i když jsem se s nimi seznámil teprve v posledních pěti letech, to když jako absolvent angličtiny na Univerzitě v Brně začal překládat texty reaganovce P. C. Robertse. Udivovalo mě, že v těch letech ještě stále píše a dokonce do různých elektronických webů naprosto pravidelně. Obdivoval jsem tu vůli. A když si uvědomím, že jeho poslední text jsem četl před několika dny, tak to prostě klobouk dolů před takovou pílí. Tu bych chtěl mít. A také nápady, které mě už dávno došly, protože už se mi nechce nad ničím přemýšlet. Holt psaní je asi problém závislosti. Jsou dva lidé, kteří mě k té myšlence přivedli. František Koukolík a Jan Keller. Jejich seznam publikací dosahuje jen v knižní podobě úctyhodných mnoha desítek. A při tom u obou je důležité, že mají pořád o čem psát, neopakují se, a mají stále vlastní nápady. Každý jejich text mě obohatil. A když už jsem u toho Kellera, jeho poslední kniha mě dokonce přesvědčila, konečně, že si také prostudoval Marxe, o čemž jsem nebyl dosud přesvědčen. Jeho poslední kniha Tři sociální světy obsahuje i myšlenku, že diskrétní elita, jak Keller označuje vrstvu superboháčů, je jedinou skutečnou společenskou třídou, protože si toho svého postavení je nejen vědoma, ale dělá vše proto, aby si je udržela. A to je Marxova téze o rozdílu mezi sociální vrstvou a třídou. Že dokáže být společenskou silou, vědoma si svých zájmů. Ostatně soudím, že sionistický Izrael musí být zničen.