Příslušníci lidského rodu se velmi pomalu a v mnoha etapách oddělovali od svých zvířecích souputníků, primátů a lidoopů. Ze zvířecí říše si ve svém genetickém kódu nesli existenci jedinců dvou rozdílných pohlaví. S tím souviselo především soupeření samců o samice, spíše tedy o přednost v páření se samicemi, o které samci mezi sebou bojovali.

Civilizace coby proces polidšťování zvířete.

Jedinci druhu homo nebyli ryze samotářští, ale ani se nevyskytovali ve velkých stádech. Žili spíše ve smečkách, tedy tlupách. Primárních, či velkých rodin. Nevíme, zda šlo o tlupy kočující na omezeném teritoriu, tedy dominantně teritoriální, nebo sbíraly a lovily potravu, aniž se někdy vracely. Ať tak či onak, základním jejich „sociálním“ problémem bylo setkávání jednotlivých tlup. Především na teritoriích s omezenými zdroji potravy.

Jednotlivé lidské skupiny žily v základním genetickém kódu ochrany svých zájmů. Především tedy teritoria se známými zdroji. Lidstvo si tak postupně vypěstovávalo existenční tradici opřenou o individualismus a vzájemné soupeření. Takže skupiny všech velikostí od klanů po státy mezi sebou převážně soupeřily až bojovaly za své zájmy a o zdroje existence. Což platí dodnes. Soupeření je v mých očích základním prvkem genetické výbavy, který si lidstvo nese z etapy své zvířecí existence.

Proces polidšťování původně zvířecího tvora byl a je dodnes označován jako civilizace.

Lidský druh je již poměrně dlouho rozšířen po celé planetě. Díky svému zvířecímu dědictví  v genetickému kódu jsou konflikty mezi státy a jinými skupinami základním rysem všelidské historie. Za poslední dvě tisíciletí se vytvořilo několik základních kultur, které se zpočátku vydávaly za samostatné civilizace. Nejpozději v posledním století se ovšem ukazuje, že civilizace rodu homo je na celé planetě jedna, pouze se realizuje v mnoha konkrétních podobách, či formách.

V naprosté většině z nich však přetrvalo mnoho z genetické výbavy zvířecí říše. Především pak individualismus, způsobující že zájem jedince dominuje nad zájmem tlupy a soupeření, které se projevuje všudy přítomným bojem za své zájmy.

Proces, který jsme pojmenovali civilizací, nás měl odlišit od říše zvířat. To sice neznamená vydělit lidstvo z přírody, ale zbavit ho „přežitků“ minulosti. S tímto se zatím ani jedna kultura nevyrovnala. Především proto, že se ony jednotlivé kultury při svém styku chovaly podle zmíněného kódu, tedy soupeření.

Nejpozději v posledním století se lidstvo na planetě rozmnožilo do té míry, že tradiční, dlouhodobě působící způsoby jeho existence začínají být neudržitelné pro další přežívání celého rodu homo sapiens. Je načase je začít měnit. Především pak hledat náhradu za individualismus, a ještě naléhavěji za soupeření. Ty totiž vyprodukovaly zvrhlý stav, v němž jedni lidé ovládají jiné, čti vytvořila se vrstva vrchnosti, panstva čili nadvláda nad velkými až obrovskými skupinami lidí. Do té doby permanentní boje jednotlivých skupin a států se rozšířily o rozměr zotročování, či alespoň zneužívání jedněch lidí jinými. Tato forma lidské civilizace je pro budoucnost lidského druhu doslova sebezáchovným rizikem. Lidstvo stojí před úkolem zbavit se posledních genetických znaků zvířeckosti ovlivňujících jeho celoplanetární socializaci.

Západní kultura jako forma civilizace.

Vrcholným důsledkem zvířecího pozůstatku v lidském genomu je vznik Západní kultury. Ta si v procesu svého civilizování, čti polidšťování původně zvířecího tvora, vytvořila základní motivační triádu spočívající v individualismu, svobodě a konkurenci. Vlivem jejich působení za posledního půl tisíciletí předstihla civilizační vývoj jiných kulturních okruhů. Na první pohled je jejím znakem bílá leť. Odtud běloši, bílá rasa. Díky zmíněnému pozůstatku zvířecího kódu ovšem začala ostatní příslušníky svého rodu, leč jiných ras považovat za méněcenné. Vypracovala si přesvědčení o své nadřazenosti, a tedy i oprávněnosti jiné „rasy“ ovládat a tím zneužívat ke svému prospěchu. Historicky se vyvinul kolonialismus. Prozatímní to vrchol nadvlády člověka nad člověkem v dějinách lidského druhu.

Vzpomínaná motivační triáda se v praxi projevila vznikem kapitalismu, který je jednoznačně „kulturou bílého muže“. Z vyjmenovaných tří principů ideologie dnes globálně dominující společensko-politicko-ekonomické formaci se v praxi dosud vždycky vyvinula nadvláda jedněch lidí nad jinými. V kolonialismu pak jedněch států nad jinými. Logicky proto v nynější éře tak zvané globalizace se vede prozatímní „soutěžení“ alespoň o celoplanetární hegemonii s následně možnou šancí na nadvládu vítěze nad vším lidstvem. Od kapitalismu přes kolonialismus, ke světovládě. To je Západní metoda planetizce. Její ideologií je neoliberalismus.

Souhlasím s Klausem, že globalizace je poněkud neurčitý až vágní pojem. Proto teorii neoliberalismu a od něj odvozenou politickou praxi soupeření o globální nadvlád jsem si pojmenoval globalismem. Navazuji tak vědomě na Leninovu teorii imperialismu, který on považoval za nejvyšší stadium kapitalismu. Jak je dneska vidět, může být ještě vyšší stadium. Kapitalismus, imperialismus, globalismus. Poslední už by mohlo být nejvyšším stadiem, i když, třeba se ta formace udrží i v dobách výbojů do sluneční soustavy.

Druhá forma planetizace.

Pokusíme-li se hledat jinou metodu všelidského osídlení planety, začněme hledat její ideovou základnu. V prvé řadě se nabízí opaky zmíněném triády. Což jsou kolektivismus, rovnost a spolupráce. Kolektivismus, by znamenal povýšení odpovědnosti každého jedince za prosperitu celku na vrchol hodnotové pyramidy. Rovnost zase maximální snahu o rovnost nestejných jedinců, která by zajistila nemožnost týt jednomu na úkor jiného, či dokonce jiných. Spolupráce by měla být společenská činnost, která najde techniky řízení, které by především odstranily především ztráty způsobované konkurencí, jako jsou úpadek, nadvýroba a krize.

Cesta všeobecné spolupráce, podle mého vidění zbaví lidstvo Damoklova meče globalismu. Ten totiž zákonitě vede k sebezničení lidstva.

Nepochybuji o tom, že i zmíněná druhá alternativa planetizace může při své realizaci narazit na meze, ba dokonce opět až na riziko sebezničení lidstva. Pak bude nutné hledat další metodu, třeba nějakou variantu využívající přednosti obou a zbavené rizik každé z nich. Kdo ví.

Závěrem.

Odmítám uznávat současné soupeření, boj až válčení za jediný způsob existence lidského druhu na planetě. Zásadním výsledkem je zneužívání existence jedněch k zisku jiných a v konečném výsledku vede k nadvládě, panství až vrchnostenství. Termín planetizace používal poprvé Pierre Teilhard de Chardin a dobře věděl, proč tak činí.