Výsledky voleb mne vůbec nepřekvapily. Odzrcadlily nespokojenost, ba až vztek většiny voličů nad současnou vládou. On je to ale bohužel pláč na špatném hrobě. Vláda si je až velmi dobře vědoma toho, že bude-li koalice soudržná, hněv voličů jí neubliží. Krajské volby a třetinové volby do senátu totiž na existenci vlády nemají bezprostřední vliv. Vládu je možné svrhnout jen ve sněmovně. A jelikož se víkendovými volbami poměr sil ve sněmovně nijak nezměnil, je jenom malý předpoklad, že by současná vláda byla nějak ohrožena. Na výsledku voleb mne však přece jenom něco potěšilo. A to fakt, že občané správně pochopili poslední vývoj ve Straně zelených. Správně si vyložili stranický puč, díky němuž se dostal do čela politický turista Bursík. Správně poznali, že Bursík se v pravém slova smyslu dopustil okupace dlouhodobě vytvářené strany, kterou zneužil k prosazování jiné politiky, než se kterou byla ve veřejnosti známa po desítky let. A to se vůbec nezmiňuji o konkrétních Bursíkových předvolebních slibech z roku 2006, v nichž o SZ prohlašoval, že bude ve vrcholné politice prezentovat nové metody a&, prostě všechno samé lži. Přece již od dob Bismarcaka jsou politici přesvědčeni, že před volbami mohou, ba musí lhát. Viz Topolánkovu smlouvu s občany. Voliči si z celého vládního působení SZ dokázali odvodit, že jde jen o další politický subjekt pod taktovkou Havla. Tedy o pokračovatelku Sarajevských, antiklausovských pučistů, čti již zapomenutou Unii svobody, ba až superliberálních dogmatiků z ODA. Že jde o Havlovu stranu, potvrdil Bursík hned při sestavování vládního kabinetu. Spolupůsobení v koalici, s drzostí sobě vlastní, založil na bezpodmínečném obsazení postu ministra zahraničí nejbližší Havlovou osobou. Je jenom potřeba, aby voliči dali Zelným červenou kartu i za dva roky ve volbách do sněmovny.