Vojenský rozvědčík Pávek, momentální nájemník Pražského hradu nejen napodobuje, ale zostřuje Zemanův způsob obstrukcí při jmenování vlády. V době sestavováni vlády premiéra Fialy tehdejší předseda Ústavního soudu veřejně deklaroval, že prezident nemá právo hovořit do složení vlády. A ejhle, tentýž Pavel Rychetský, dnes už pouhý penzista, současné obstrukce „PePa“ naopak obhajuje a řeční cosi o bezpečnosti republiky. Pokud mě paměť neklame, tak Zeman nesouhlasil pouze s jedním nominantem na funkci ministra a nakonec prohlásil, že Fiala konec konců zodpovídá za výkony svých ministrů, takže eventuální přešlapy Lipavského budou Fialovými zápornými body. Zeman si za druhé na Fialovi vynutil, že si promluví s každým navrhovaným, než ho jmenuje. Což agent IQ107 kopíruje také. Jenže. Zeman před tím byl předsedou rozpočtového výboru parlamentu, i předsedou vlády, v nichž se jednak něco naučil, ale především osvědčil svoji kompetenci k debatě s budoucími ministry. Kdežto P.P.P.P. je tak může pouze prověřit v míře lásky k Ukrajině, EU a NATO. Toť všechno. Ledaže by jim k tomu ještě prozradil nějakou pikantnost z chování komunistické vojenské kontrarozvědky.

Leč dneska nehodlám hovořit o Petru Pavlovi. Míním konečně uzavřít seriál náhledů na Pavla Rychetského. Takže pojďme k němu. Pochází z rodiny veřejně se projevujícího komunistického advokáta. Leč nejen to, jeho širší rodinný klan patří mezi půl tisícovku rodů, které od dob osvícenského císaře pána ovlivňují Prahu a od založení Československa ovládají celý stát. Na tomto místě kratičká poznámka. Reformátorský císař Josef II. Habsbursko-Lotrinský, křestními jmény Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus, vydal reformní edikt, podle kterého v jeho multietnické říši státní úředníci na území jednotlivých národů musí ovládat jazyk onoho národa. Jelikož v té době každý vzdělaný Čech uměl perfektně německy, veškeré státní úřady obsadili čeští vzdělanci. A to byl základ oné půl tisícovky pozdější mafie, která ovládá Československo. Jako vždycky každá vládnoucí vrstva má i tato svou obslužnou sociální skupinu, složenou především z novinářů, umělců, vědců a dalších lokajů. Všichni dohromady pak tvoří sebranku, která dostala v současném systému žurnalistické označení „Pražská kavárna“.

Ale zpět k Rychetskému. Znám ho, aniž on zná mě. V první polovině roku 1990 a pak v době svého členští v ČSSD jsem měl možnost si ho otipovat. Trpěl žargonem komunistických mládežníků z padesátých let. To byl v mých očích první poznatek, a pražští znalci mě potvrdili, že patřil k oněm revolučním komsomolcům, jak se jim tehdy říkalo. Ve svých 23. letech, konkrétně v roce 1966 vstoupil do KSČ. Šlo o dobu uvolňování, takže se v něm díky mladické nerozvážnosti probudila touha bojovat za spravedlnost, přesněji za svou představu tehdejší spravedlnosti. Musel se proto vzdát náběhu na soudcovskou kariéru a tak začal pracovat na právnické fakultě, odkud ho vyhodili po roce 1968. Od té doby hrál roli disidenta a údajně radil obviněným v politických procesech normalizačního období, či dokonce jim dělal obhájce, čemuž nevěřím, když neměl licenci advokáta. Kariéra po roce 1989 je zpracována fakticky spolehlivě ve Wikipedii. Ovšem dalo se vypozorovat, že od určité doby dělal všechno proto, aby s stal soudcem Ústavního soudu. Vyloženě se proto lísal k Havlovi a usilovně pracoval i pro Zemana. Ovšem cestu k ÚS zahájil už při tvorbě Ústavy. Pasáž o Ústavním soudu je fakticky jeho dílem, čímž se nikde nechlubí, protože si ji záměrně zkoncipoval tak, že Ústavní soud je nejvyšší politickou mocí v našem státě. On může zrušit rozhodnutí každé instituce od obcí po prezidenta. Čti, on, Pavel „Veliký“ se stane jednou nejvyšším politickým mocnářem. Což já hodnotím jako jeho největší „právnický zločin“ v polistopadové době. Nejlépe to prokázal sám Rychetský, když po jednom víc jak sporném výroku ÚS ho komentovat větou, cituji: „ÚS má pravdu i tehdy, když ji nemá“. Což jsem přirovnal k názoru teologických právníků 19. století, kteří tímto sloganem hájili dogma o „neomylnosti papeže“.

V celém svém kariérně exkluzivně úspěšném životě se choval jako učebnicový příklad právníka. Dokázal konkrétní situaci zamítnout coby odporující Ústavě a za pár let naprosto totožnou prosadit jako souladnou s Ústavou. A tady se naskýtá příležitost k mé druhé poznámce. Ze zkušeností svého života tvrdím, že stejnou společnostní situaci, politický problém, či dokonce jev dokáže každý zkušený expert jednou obhajovat a jindy odsuzovat. Takže jsem toho názoru, že politik, který obdrží od jedněch expertů podporu nějakému řešení a od jiných zamítnutí udělá nejlépe, když nepřijme zatím žádné řešení, nebo se přikloní k veřejnému mínění, které bývá vesměs konzervativnější, čili ze své podstaty rozumnější.

Ale zase zpět k Rychetskému. Z psychologického hlediska jej hodnotím jako člověka, který společnosti své doby nezapomněl, že mu zničila kariéru. Nezapomněl, a především neodpustil. Neodpustil a proto využíval každé příležitosti k tomu, aby se jí pomstil. A díky tomu, že se dožil vysokého věku, je to zřetelně vidět i na jeho fysiognomii, alias image. Celkově jej hodnotím jako velmi zápornou osobnost politického protikomunistického převratu. Dokonce jednu z první pětice nejvlivnějších. Je to nepřítel lidu, což je p něco menší politický lump, než škůdce národa, jakými se projevili kupříkladu Havel, Fiala, či dokonce Špidla.