KAM TO VLASTNĚ PATŘÍM

Narodil jsem se na jihovýchodním okraji Hané, kde jsem žil do svých čtrnácti let. Před patnáctými narozeninami jsem odešel na Horní Slezsko a naprostou většinu svého života jsem prožil v nejvýchodnějším cípu dnešní České republiky. Území ohraničené městy Olomoucí, Zlínem, Uherským Hradištěm, Bystřicí pod Hostýnem a Kojetínem je tedy mým rodným krajem, jemuž dominoval kopec Svatý Hostýn, po dlouhá léta pak jenom Hostýn a nyní opět Svatý. Tam se pravidelně vracívám s nostalgickými vzpomínkami na dětství a nic víc. Ovšem za svou vlast, kraj kde dneska žije naprostá většina mé rodiny, považuji Slezsko. Obzvláště když jsem se ve zralém věku začal zajímat o jeho velice komplikovanou historii. Vlast, to jev mém pojetí zem, za kterou bych kdysi šel bojovat, jak se říká. Ovšem krajinou mého srdce, méně pateticky to vyjádřit nedovedu, je a zůstane Moravské Slovácko. Konkrétně území kolem řeky Moravy od Starého Města u Uherského Hradiště po Lanžhot. Ten je v mé duši idylickou krajinou, kde jsem už od dětství chtěl žít. A asi je dobře, že se tak nestalo. Protože jenom tak tamější končiny pro mne navždy budou dýchat všemi atributy mých představ o pozemském ráji s upřímnými vztahy mezi lidmi. Dodneška tam proto velice rád jezdívám, ale vždycky jen na několik krátkých dnů, abych nepřišel o snivou představu pěstěnou od dětství. Skutečný citový vztah k Moravskému Slovácku jsem získal až na průmyslové škole. Na jejím internátu totiž žilo se mnou několik spolužáků z té oblasti a ti se všichni stali mými nejlepšími kamarády. Všichni, naprosto bez výjimky a to bylo pro mne víc jak pozoruhodné. Na internátu nás totiž žilo kolem třicet, a asi polovina byli kluci z Čech. Bylo zvláštní, že za celé čtyři roky se ani jeden jediný, mimo Moraváky, nestal mým kamarádem.

Jelikož jsem po celý aktivní život žil blízko hranic se Slovenskem a především jsem byl třicet let horolezcem, naprostou většinu dovolených jsem prožil ve Vysokých Tatrách. I později, coby už jen turista, jsem o víkendech jezdil prakticky výhradně na Slovensko. V Čechách jsou jenom dvě oblasti, kde jsem prožil poněkud víc týdnů. Krakonoše a tak zvaný „lázeňský trojúhelník“ v Západních Čechách. Kromě toho jsem z důvodů svého povolání poslední tři roky aktivního života působil v Praze. Tam jsem ale už od vysokoškolských studií pravidelně každým rokem pobýval nejméně jeden týden, abych navštívil co nejvíc divadel, výstav a památek.

Necítil jsem se nikdy Čechem, vyjma kratičkého období svého dětství za války a těsně po ní, což bylo spíše projevem nenávisti k Němcům. Vždycky jsem byl Moravanem, mluvícím až skoro spisovnou češtinou, oproti Čechům, kteří mne doslova provokují se svou koncovkou –ej u sloves i přídavných jmen. Tedy ne jak říkával František Palacký, že je Čechem mluvícím moravským jazykem. Většinou se cítím nyní Hanákem, žijícím ve Slezsku. A čím jsem starší, tím víc se mi líbí zdejší mluva, tak zvaně „po našimu“.

To všechno píši proto, abych si ujasnil jednu myšlenku. Ani ne tak, kam patřím, jak zní titulek, ale jaký mám vztah k etnikům až národům ve svém okolí. Vím, že je nesmyslem hovořit o nějakém charakteru určitého národa či etnika. Ovšem zkušenost mi říká, že existují konkrétní vrstvy každého z nich, velice nerad používám toho podivného slova „elity“, jež přece jenom mají v sobě něco, co je obvyklejší než u ostatních obyvatel. Tak kupříkladu v Čechách ti „lepší lidé“ mají mezi sebou více „vyčůranců“, než je obvyklé. A v Praze je zase nebývale hodně poťouchlých podrazáků, než je v běžné populaci postřehnutelné. Alespoň tak to vnímám já. Nejhorší na tom ale je, že se mi zdá, že v té Praze se jejich počet zvyšuje, místo opačně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *