Nepopírám, že jsem byl zklamán rozpadem sovětského bloku a to hned ze dvou důvodů. V prvé řadě jsem si v žádném případě nepřál světovou dominanci amerikanismu. Za druhé jsem byl a neustále pořád jsem přesvědčen, že jedinou budoucností světa je komunismus, jehož jedinou alternativou je zánik civilizace. Že lidská civilizace musí jednou zaniknout, je nepochybné, ale není vůbec žádný důvod k tomu, aby to bylo již v dohledné době. A v tom směru je zapotřebí hledat mé největší životní zklamání. S koncem studené války se podle mého soudu vytvořila konečně šance podstatně snížit, nebo dokonce úplně znemožnit možnost k sebelikvidaci lidstva. Že přesto ještě pořád existují jaderné zbraně ba dokonce nejen ony, ale i bakteriologické a chemické prostředky hromadného zničení, je pro mne otřesnou skutečností. Ovšem největším zklamáním pro mne je, že se už zase mezi politickými lídry hovoří o válce a dokonce o válce jaderné jako o potřebě, ba až nutnosti. Od Hirošimy jsem byl přesvědčen, že už nikdo nikdy nemůže považovat válčení, navíc jaderné, za prospěšné k řešení problémů, ba dokonce vůbec za možné. Jsem zklamán tím, že jsem se dožil doby, kdy se pod tlakem válkychtivých jedinců a jim obludně sloužících mediálních intelektuálů, začíná lidstvo nejen smiřovat, ale spoléhat na řešení svých problémů s pomocí zbraní, včetně těch hromadně zločinných.