Pokud je klíčovým slovem liberálů všech odstínů svoboda a stěžejním pojmem všech konzervativců zase minulost, pak veškeré ideály socialistů lze vyjádřit kategorií rovnost. Liberálové ale rovnost považují za tak velké ohrožení individuálních svobod, že guru neoliberálů ji bezostyšně označil za cestu do otroctví. Pro všechny konzervativce je pak rovnost dokonce přímo zločinem. V těchto sociálních pozicích je tak skryta celá nesmiřitelnost ve vývoji lidstva. Celá prozatímní historie civilizace je totiž pouze dějinami ovládání jedněch lidí jinými. Paradoxně pak ve všech případech ovládala početně mizivá menšina obrovskou většinu. Tuto absurditu od samotného úsvitu dějin mocní odůvodňovali tvrzením, že jsou zástupci vůle či správci majetku bohů, ba dokonce jejich potomci. Zatím co skutečnou pravdou bylo, že se jim pouze podařilo do svých rukou soustředit většinu bohatství tehdejších společenství. Tento systém celkem dobře fungoval několik tisíciletí. Problémy přinesla až poslední tři staletí. Lidské poznání nezvratně dokázalo, že nikdo z lidí nemůže být potomkem bohů, nadtož správcem jejich majetku. Nezvratně bylo prokázáno, že veškerá nadvláda byla a je dosud, umožněna především, ne-li dokonce jenom, nahromaděním bohatství v rukou maličké skupinky lidí. Právě ti se proto cítí ideou rovnosti přímo ohroženi. Nedovedou si ani představit, že by bohatství mělo být rozděleno rovnoměrněji, nadtož naprosto stejnoměrně, mezi všechny lidské bytosti. Přišli by totiž o svou jedinou výhodu a tím faktickou podstatu privilegovanosti. Jenže lidé jsou si opravdu rovni, rodí se se stejnými oprávněními na existenci. Tisíce let trvalo, než se podařilo ovládaným, bezmocným, neprivilegovaným, utlačovaným, vykořisťovaným ba až zneužívaným, vybojovat si alespoň rovnost před zákony. Ale to jenom proto, že ony zákony tvoří pořád ovládající, mocní, privilegovaní, utlačovatelé, vykořisťovatelé až násilníci. Jak dlouho asi bude ještě trvat, než si obrovská většina vybojuje rovnost s těmi všemocnými?!