Jenom pro pořádek připomínám, že mezinárodní trestní právo zná prakticky čtyři zločiny proti míru. Jsou jimi válečné zločiny, zločiny agrese, zločiny proti lidskosti a genocida. Jsou složitě definovány a ještě složitěji interpretovány. A v reálné politice byly dosud vždycky využity, ne-li dokonce zneužity, pouze vítězem vůči poraženému. A to ještě neúplně. Dodneška kupříkladu žijí ve světě, dokonce i v Evropě, příslušníci států poražených v poslední světové válce, kteří se dopouštěli genocidy, či zločinů proti lidskosti a ani nezačali být stíháni. Je tomu právě týden, co právnička Polly Higginsová zahájila kampaň za to, aby Mezinárodní trestní soud uznal pátý zločin proti míru. Tím zločinem je ekocida, čili ničení přirozeného světa. Naprostá většina států má samozřejmě zákony na ochranu přírody, divočiny, venkova a podobné. Podle nich může být každý člobrdík sankcionován za utržení vzácné květinky, či nechtěné zabití i pouze jednoho exempláře vymírajícího druhu fauny. Ale mamutí korporace ničící celé ekosystémy, jsou prakticky pořád nepostižitelné, či trestány spíše symbolicky. Současné mezinárodní právo doslova zuřivě stíhá poškozování soukromého majetku jednotlivců, ale v ničení společného majetku je jaksi nedůrazné. Pokud se vůbec někdo rozhoupe ke stíhání, dobře zaplacení advokáti nadnárodní společnost u soudu z obvinění vysekají. Když i nakrásně soud korporaci nakonec uzná vinnou, tak ji odsoudí jen k pokutě, která je sice vyměřena dle zákona, leč, v porovnání s jejími zisky, představuje pakatel. Není se co divit, vždyť zákony pro parlamenty připravují většinou právníci nadnárodních firem, coby jediní experti, či si jejich projednávání, proti názorům ekologických iniciativ, pohlídají v parlamentech svými lobbyisty. Polly Higgins uvádí, že ekocida je jen výjimečně úmyslným trestným činem. Vesměs se totiž jedná o vedlejší důsledek jiných činností. Zmiňuje příkladně hromadění plastů v Karibském moři, devastaci ekosystémů v Kanadské Albertě při těžbě živičných písků, či masivní znečišťování delty Nigeru ropnými korporacemi. Cílem uznání ekocidy za zločin proti míru, by mělo být nahrazení sankčních pokut povinností napravit škody. Korporacím by se tím zvýšily provozní náklady natolik, že by jejich podnikání přestalo být smysluplné. Ředitelé firem nebo politici by mohli být navíc i nadále stíháni jako jednotlivci. Byl by to další nový prvek v mezinárodním právním vědomí. Přímý důsledek širšího chápání rovnosti před zákonem. Doslova vyšší to kvalita ochrany majetku. Povýšení ochrany všelidského bohatství minimálně na roveň ochrany soukromého majetku jednotlivců.