V textu ze dne 7.11. jsem se zmínil o rádoby vědecké disciplině nazývané orální historiografie, která  je vydávána za součást nauky o historii. Nikdy jsem dějepis nepovažoval za vědu, ale pouze za nauku, a to navíc jen v úzkém oboru, ve studiu archivů. Vyhledávání a následné překladatelství starých dokumentů do řeči současnosti je totiž opravdovou vědou. Přesněji může být, pokud užívá metod kritického myšlení. Odborníci musí především perfektně zvládat jazyk studovaného období. Musí vždy umět posoudit, kdo dokument psal, zda služebníci vládce či vládnoucí ideologie, nebo naopak outsideři, odpůrci, či naprosto poražení.  Z celého dějepisectví lze proto považovat za vědu pouze a jen studium archivů a zveřejňování dokumentů přinášejících něco nového k obecně známým vědomostem o minulosti. Proč píši tyto poměrně obecné poznámky? Protože jsem se právě dneska dověděl, že brzy po 17. listopadu 1989 byl zničen celý archiv ÚV KSČ. Což znamená, že bylo pro budoucnost znemožněno studovat skutečné chování komunistů v Československu a to nejen až od roku 1948. Pokud nemají jednici zachovány ověřitelné kopie některých dokumentů, budou moci současní vládci a především jejich nohsledi hlásat o nadvládě KSČ jakékoliv lži. A to je největší zločin současné moci. A je dobře, že jej někdo zveřejnil právě ve dnech výročí dvaceti let porážky reálného socialismu.