Od převratu v roce 1989 ovládla českou politickou scénu ideologie neoliberalismu. Což není ekonomický směr, nadtož vědecká sociální teorie. Je to ryze antikomunistická ideologie, jejímž guru se v teorii stal Friedrich A. Hayek a bojovným pokračovatelem pak Milton Friedman. U nás je jeho bezmezným uplatňovatelem Klaus, ať již jako předseda vlády, nebo jako prezident. Po vzniku SSSR je každý praktický antikomunismus, tedy i neoliberalismus rodným bratrem sovětismu a v těch nejortodoxnějších polohách dokonce stalinismu. Jako takový musí se chovat podle zákonitostí, které Stalin pro bolševickou revoluci, díky její historické předčasnosti, vypozoroval. Hlavním politickým pravidlem Stalinovy moci byla proto teze o neustálém zostřování třídního boje. Třídní boj je ale jenom jednou z forem sociálního boje. V dnešní podobě se sociální boj institucionalizoval a v demokratických politických systémech koncentroval do nejvyšších sfér politických elit. Přenesl se nejen z ulic do médií, ale ze zákonodárných sborů v konečném stavu pouze do sporů vlády a ústavního soudu. Kdeže tedy zůstala celá ta demokracie coby moc odvozovaná z vůle lidu? Utopila se v praktické moci několika nevolených, ale neoliberálním prezidentem najmenovaných, přestárlých právníků. Pěkné konce demokracie, alespoň v tom českém provedení.