Tvrdit o jakékoliv vládě že je disidentská, zní jako protimluv. Základním rysem disidentství je přece odpor proti moci a vláda je jedním ze tří přímých pilířů moci. Jenomže jde o pilíř pouze v demokratické zemi a v ní je zdrojem veškeré moci lid, alespoň podle naší Ústavy. Z tohoto úhlu nazírání je Melčákovsko-Topolánkova vláda disidentskou již svým vznikem. Překabátění dvou poslanců zvolených z kandidátky ČSSD je totiž typicky disidentským jevem, čili projevem odporu proti vůli zdroje moci, alespoň té jeho části, která Pohanku a Melčáka přímo volila. Jestliže základní ideou zrodu vlády bylo disidentství, čili protilidovost, je naprosto logické, že i většina její další činnosti se nesla v tomto duchu. Nejpregnantnějším případem z této sféry vládního chování je prosazování Amerického radaru a tím i vojenské základny USA na našem území. Posledním disidentským činem současné vlády je pak uznání státu Kosovo. Ten akt patří už doslova k činům ilegálního disentu. Vládní usnesení povyšující svévoli Kosovských Albánců na akt mezinárodního práva, bylo totiž přijato v praxi utajení. Jednak na zveřejněném seznamu jednání vlády nebylo vůbec Kosovo uvedeno jako bod programu a samotné jednání bylo raději přeneseno z Prahy kdesi k hranicím Německa.