Tvrdím-li, že genialita vynálezu boha spočívá v jeho věčném vlivu na lidské vědomí, vynález jeho lidských potomků, či alespoň mluvčích, je největším úspěchem zdatných lidí, tentokrát již nejen fyzicky silných. Nikoho dodnes ani nenapadlo zajímat se o existenci jakékoliv darovací smlouvy, na níž by byl bůh podepsán jako donátor a nějaký ten král, císař, car, či jiný pohlavár, potvrzen jako jediný příjemce toho obrovského majetku.

     S jistou dávkou osobního zájmu sleduji, jak velmi lapidární texty pana Josefa Víta v Britských Listech, především pak vždycky ty z ekonomické oblasti, dokáží s naprostou jistotou – alespoň u čtenářů opačného náhledu na realitu – vybudit polemiku. Obvykle sice debata nepřináší nové poznatky, málokdy nové podněty, ale s urputnou pravidelností nastoluje pro všechny čtenáře znova a znova ta zásadní témata, která jsou prazdrojem společenských dějů, a proto až do současnosti podhoubím problémů vznikající celoplanetární civilizace. A která již z toho prostého důvodu jsou a budou vždy stále živá. Což mimo jiné znamená, že s každou prováděnou, ale i očekávanou změnou společenské situace by měla být, ba dokonce musí být znova promýšlena, tedy analyzována a následně znovelizována. Přinejmenším pak každou dominantní ideologií nově interpretována.

     Mezi taková témata patří i problém, který pan Vít prezentoval jako soukromé vlastnictví. Konkrétně soukromé vlastnictví tak zvaných výrobních prostředků. Přesnější by asi bylo, podle našeho současného právního řádu, psát o vlastnictví některých produkčních zdrojů v rukou fyzické osoby. Privátním, tedy soukromým vlastnictvím, dle našeho řádu, je totiž i vlastnictví právnických osob a tedy rovněž majetek oněch panem Vítem uváděných obcí, družstev, ale také například kondominií a dalších forem držby v operativním užívání či pouhé správě různých obchodních společností. V dalším se proto budu snažit pod pojmem soukromého vlastnictví psát o veškerém vlastnictví pouze fyzických osob.

     Dnes je zmíněné soukromé vlastnictví považováno za základní lidské právo, dokonce právo nezcizitelné a pokud ano, tak jen ve výsostném veřejném zájmu a za náhradu. Bylo a je vydáváno za právo přirozené, ba božské. Jeho nedotknutelnost je v naší zemi pak brána natolik vážně, že je samozřejmě garantována Ústavou a jeho zpochybňování je dokonce důvodem k činnosti orgánů působících v trestním řízení.

     Myslím, že jen málokdo pochybuje o tom, že první hominoidi, coby předkové dnešních lidí, měli nějaký soukromý majetek. Jejich tlupy byly v této sféře mezilidských vztahů společenstvím absolutně rovných jedinců. Pokud vůbec měli vztah k vlastnění nějakých věcí, jako ohně, jeskyně či teritoria pro sběr své potravy, pak šlo o kolektivní vlastnictví. O něm platilo, že jako u všech jiných živých tvorů o jeho držbu museli bojovat s jinými tlupami. Takže se dá říci, že prvotní lidské vlastnictví čehokoliv bylo společenské, chráněné fyzickou silou držitelů a kopírovalo zvyklosti přírodních tvorů, především predátorů. Pokud je v tomto smyslu někdo považuje ze přirozené, pak jen zaměňuje pojmy. Vydává totiž přírodní za lidsky přirozené. Jenže lidskost je postupnou emancipací na přírodě a proto lidsky přirozené znamená odlišné od zvířecí přírodnosti. A nakolik přirozeným je skutečně lidské vlastnictví, o tom můžeme přemýšlet.

     Zásadním zlomem v lidském vývoji byl přechod od sběračství a lovu k pěstování a chovu. Odborně se hovoří o neolitické revoluci. Takovéto pojetí neolitické revoluce je ale pouze až primitivně materialistickým výkladem dějin. Historie civilizací prakticky v těch všech dodnes přežívajících a tedy pro rodící se celoplanetární pospolitost dominujících, vykazuje v době neolitické zásadní přelom především v duchovní oblasti. Od strachu z nevysvětlitelného, přes personalizaci nadpřirozeného se v neolitu vykrystalizovalo pojetí božstev, bohů až jednoho Boha. Postupná, dlouhodobá transformace nepochopitelného na nadpřirozené a tím na existenci bohů až na jednoho Boha, je dodnes nejgeniálnějším vynálezem lidského mozku, duchovna či ducha. Geniálnost hypotézy o Bohu spočívá v tom, že boží existence nikdy nebude dokázána, ale také nikdy vyvrácena. A to ani zásluhou sebehloubějšího lidského poznání. I kdyby nakrásně jednou lidstvo skutečně našlo boha, i pak zůstanou kolem něj samotného taková tajemství, která udrží existenci víry v božství na úrovni dostačující k udržení náboženského vnímání světa ve všelidském vědomí. I když samozřejmě ne u každého jedince. Závěrem si troufám říci, že v dlouhodobém, dodnes snad nejvýznamnějším civilizačním procesu jímž neolit byl, nebyla tedy nejpodstatnějším jevem ekonomická, čili materiální porážka sběračů a lovců, ale vytvoření naprosto do té doby neznámého. Od přírody již naprosto vzdálená, čili již čistě abstraktní část lidského vědomí. Uvědomování si poměru člověka a nadpřirozena. Což lze již považovat za čistě lidskou přirozenost. Nic to však ale nevypovídá o přirozenosti soukromého vlastnictví. 

     V období neolitu lidé většinu vyprodukovaného okamžitě spotřebovávali a pokud skutečně něco významnějšího vlastnili po delší dobu, tak to bylo pouze teritorium k chovu a pěstování. A opět si takové teritorium ubránili pouze fyzickou silou. S růstem počtu lidí a se zvyšující se hustotou zalidnění, byly boje o teritorium natolik vražedné, že donutily fyzicky slabší k migraci, čili hledání nových teritorií. První náznak, že od samého počátku byli mezi lidmi i takoví, kteří vždy hledali cestu vyhnutí se konfliktu. V dnešním pojetí prapůvodní míroví aktivisté.

     Objev boha vyvolal v lidstvu mimo jiné i nové otázky a tím více potřebu hledat na ně odpovědi; bůh nějak svou vůli projevuje, či alespoň kdysi projevil? Sdělil ji lidstvu a když ano, tak jak? A je jeho vůle vůbec poznatelná, když jej nelze poznat ba dokonce ani pochopit? Při hledání odpovědí na tyto a podobné otázky byl vypracován další skvělý objev, svědčící o doslova totálním vítězství ducha nad hmotou. Ani ti nejzdatnější se mimo jiné nehodlali neustále vystavovat riziku ztráty života kvůli vlastnictví. A tak ti myšlenkově nejzdatnější objevili nejúspěšnější vynález všech dob, jehož důsledky působí dodnes. Prohlásili se za přímé potomky boží, nebo alespoň za znalce a tím pádem oprávněné zvěstovatele boží vůle. A jelikož byl dokonce v každé kultuře, nadtož civilizaci, mezi bohy vždycky i bůh stvořitel všeho, stali se automaticky dědici jeho stvořitelského díla, tedy veškeré země známé i ještě neznámé. A nejen to, v některých civilizacích dokonce vlastníky i všech tvorů, včetně lidí samotných. Později i všeho, co oni svou pracovní činností vytvořili.

     Tvrdím-li, že genialita vynálezu boha spočívá v jeho věčném vlivu na lidské vědomí, vynález jeho lidských potomků
, či alespoň mluvčích, je největším úspěchem zdatných lidí, tentokrát již nejen fyzicky silných. Nikoho dodnes ani nenapadlo zajímat se o existenci jakékoliv darovací smlouvy, na níž by byl bůh podepsán jako donátor a nějaký ten král, císař, car, či jiný pohlavár, potvrzen jako jediný příjemce toho obrovského majetku. Nadtož, aby se někdo pokusil hledat fyzický nosič informace o takové smlouvě. A přesto po celé další dějiny všechno osobní vlastnictví je odvozováno z onoho prapůvodního práva nejúspěšnějších lidí dávnověku, kteří aniž znali velikost zeměkoule, již předem si zajistili, coby náměstci boží vůle, vlastnictví všeho co bylo, je a ještě bude. Jelikož je bůh stvořitelem všeho, pak je samozřejmě stvořitelem i lidí, z čehož v dávnosti zmíněným nejúspěšnějším logicky vyplynulo, že i lidé se stávali majetkem božích zástupců či pozemských božích potomků  A dokonce nejen lidé samotní, ale, jak jsem se zmínil i veškeré výsledky jejich pracovní činnosti.

     Byl-li dějinný proces vzniku boha ještě přirozeným produktem vývoje rovnostářského společenství od nevědomí k sebeuvědomění, je objev lidského potomka božství a vynález znalců boží vůle již čistým důsledkem pouze mezilidských vztahů. Výsledkem rozdílů ve schopnostech přivlastňovat si, který vyplývaly z poměru schopností, mezi zdatnými na jedné straně a slabšími na druhé. V původně až ortodoxním, rovnostářském společenství tento jediný vztah mezi lidmi, mohl být změněn na nerovný pouze jako projev vůle postavené nad lidské vědomí. Napadá mne proto otázka, nakolik je přechod od rovnostářství k majetkové nerovnosti produktem lidské přirozenosti. Přikláním se spíše k názoru že je naopak nepřirozené, neboť je odvozené jen a jenom odkazováním na vůli nějakého nadpřirozena.

     Není-li vznik soukromého vlastnictví přirozený, lze pak zpochybňovat i jeho věčnou platnost, nadtož jakousi právní ochranu, která je opět pouze a jen produktem atavismu vůle kdysi fyzicky, později i jinak zdatných, kteří svou zdatnost povýšili na záslužnost a nyní si i zákonem zajišťují její nedotknutelnost. Pochyby a neustálé touhy o revizi stávajícího soukromého vlastnictví v lidstvu panují od počátků zvláště proto že další nakládání s božím dědictvím bylo vždy prováděno čistě účelově, mimo jiné k vytváření prostředků zajišťujících nadvládu jedněch lidí nad jinými a to i tam, kde již prokazatelně božský původ vymizel.

     Pokud v názvu tohoto textu hovořím o prazdroji veškerého soukromého vlastnictví, pak za něj vydávám půdu. Z majetnictví půdy se vyvinulo veškeré soukromé vlastnictví již proto, že byla původně skutečně jediným významným bohatstvím fyzické osoby. Závěrem lze říci, že držení půdy jen zdánlivě lze odvozovat od přírodního nároku zvířat na teritorium, protože až dosud byla a je civilizace procesem odpřírodňování člověka, zbavování se jeho zvířecího původu. Majetnictví půdy nelze vydávat v minulosti, nadtož dneska ani za přirozené, jelikož je duchovně naopak produktem nepřirozena, v podobě nadpřirozena.

     Byl-li tedy vynález boha nejgeniálnějším činem lidského vědomí, pak vynález jeho zástupců na Zemi je, alespoň v mých očích, nejúspěšnějším lidským výtvorem všech dob. Nejúspěšnějším proto, že je fundamentem, prazdrojem veškeré lidské úspěšnosti, který bude platný snad až do skonání lidského věku. Bude trvat tak dlouho, dokud se lidstvu nepovede zlomit ono dávně šamanské kouzlo, jež zplodilo zástupce boha na naší planetě, jakož i veškerou magii soukromého vlastnictví. Například tím, že až na jiném tělese vesmíru, kam se část lidstva přemístí, nedovolí již nadvládu pozemského boha nad tamějším lidstvem samým.