Navedení na netradiční zdroje financování zdravotní reformy.

 

Motto:

Korunku ke korunce a chudý má na košilku

Úsloví mého nejlepšího přítele

Přiznávám, že na následující myšlenky mne vždycky přivede zima, konkrétně její následky v našem paneláku. Jelikož ta v roce 2005-2006 byla přece jen mimořádná, když v našich 24ti rodinách přivodila tři zlomené končetiny a mnoho modřin či menších úrazů, tak mi to nedalo, abych konečně o celé věci nenapsal více, než jsem dosud psával pouze pojišťovnám a ministerstvu zdravotnictví.

Ale začnu od začátku. Nejznámější český knihkupec doby privatizačního šílenství, jelikož je původním vzděláním lékař, byl ministrem Stráským vyzván aby zpracoval návrh reformy systému veřejné zdravotní péče. Jestli se nemýlím, v tom návrhu jsem se poprvé dočetl o některých nových námětech které mne opravdu zaujaly, mimo jiné i na zvýšení přílivu peněz do systému. Pan Macek navrhoval jakousi zdravotní daň na alkohol, kuřivo a nemýlím-li se i na benzín, s odůvodněním, že tyto komodity buďto přímo ohrožují zdraví, nebo díky jejich využívání dochází k největšímu počtu událostí vyžadujících léčebné řešení, ba až trvalou péči.

A brzy na to mne pak pokousal pes. Jelikož šlo o jednoho z nejmenších loveckých ras, léčení nebylo nikterak nákladné, ale & se svým vrozeným rýpalstvím jsem se obrátil na zdravotní pojišťovnu s dotazem, kdo mé léčení vlastně uhradil. Začal nekonečný kolotoč úředničení, jehož výsledkem je, že na svůj dotaz nemám odpověď dodnes.

Zúročení osobních zkušeností

Sečteno a podtrženo, myslím, že jde o dost zkušeností, aby soudný člověk začal alespoň trochu samostatně přemýšlet. Pod uvedeným tlakem událostí jsem si dokonce vzpomněl, že koncem šedesátých let minulého století jsem spočítal, že tehdejší vláda KSČ zaplatila veškeré zdravotnictví z výnosů prodeje alkoholu. Mimo jiné mi tehdy také vyšlo, že náklady na školství zase zaplatili tehdejší kuřáci. Ptám se proto, proč dneska spotřební daň, tedy za alkohol a tabákové výrobky se samostatně nevykazuje a jasně nesdělí jediné moci ve státě, tedy celé veřejnosti, na co se konkrétně využívá. Je-li tak katastrofální nedostatek finančních prostředků na zdravotní péči, že kvůli němu je porušována i Ústava ČR (konkrétně Čl. 31 Listiny), pak je podle mého skromného soudu prvořadou povinností všech občanů nadtož pracovním zadáním pro každého ústavního činitele a nejen pro nástupce otloukána Ratha, aby peníze na zdravotní péči byly nalezeny a dokonce za každou cenu. Přece kvůli tomu nebudeme měnit základní zákon státu, když se jej zdráháme změnit z mnohem důležitějších příčin. Viz odmítání změny volebního systému, či rozpuštění sněmovny.

Zdroje jsou, jak kdysi řekl legendární Špidla. To je jediné, v čem jsem s ním bez přípodotků souhlasil. Je důležité však mít vůli je hledat, dovoluji si poznamenat já, v čemž jmenovaný místopředseda vlády a nějaký čas dokonce suplující ministr zdravotnictví, neudělal zhola nic. Pokud mne ovšem paměť starce neklame. Nabízím proto svůj skrovný příspěvek k hledačské orientaci všech zájemců o nalezení dalších zdrojů k financování veřejné zdravotní služby. Netajím se při tom, jako mnozí jiní, ba i někteří zákonodárci, že tím hájím především svůj eminentní zájem. Celý život mi totiž stát bez mého výslovného souhlasu odebíral část příjmů a za to mi sliboval mimo jiné bezstarostné stáří díky bezplatné léčebné péče, kterou zakotvil dokonce ve své nejvyšší společenské smlouvě s občany – v ústavě. Sliboval mi to tehdy, když jsem ještě překypoval zdravím a měl ho na rozdávání. A najednou nyní, kdy po všech těch letech s ohledem na svůj věk by měl stát vůči mně začít plnit svůj závazek, počne se ošívat a vymlouvat jako nějaký gambler, či sedlák který propil grunt. Holt Jaroslav Hašek měl tedy pravdu. Ne dlužník, ale věřitel se má bát o své peníze. A z takové obavy plynou i mé návrhy.

Tři hlavní zdroje dodatečného financování zdravotnictví

Výnos současné spotřební daně z prodeje alkoholu, tabákových výrobků a pohonných hmot nemá své přesné určení, ač s ohledem na enormně vysokou rizikovost jejich spotřeby by určitá částka měla jít přímo na zdravotní účet státu. Tedy zatím státu, dokud nebude jen jedna zdravotní pojišťovna, což považuji za nejvyšší rozumnost v oblasti zdravotního pojištění. Neboť konkurence je motorem zisku ale ne motivací všeobecně veřejné služby, jíž je péče o zdraví. Po vzniku jediné pojišťovny by zdravotní daň mohla jít přímo jí. Ze vzniklého účtu, který by byl spravován správní radou volenou všemi občany a ne poslaneckým panstvem, by pak byly prozatím dotovány mimořádnosti, kterých ve zdravotnictví je, jak každým rokem vidíme, až nad hlavu, přesněji nad schopnosti pánů ministrů. Po dopracování celého systému by pak z něj byl financován celý systém zdravotní služby, dneska péče. Vydělení části spotřební daně na zdravotnictví by tedy mohlo být prvním zdrojem navyšujícím finanční prostředky již nyní ve zdravotnictví toužebně očekávané.

Jelikož se výrazně zbrutalizoval profesionální sport až do té míry, že jeho aktéři nejednou končí až na invalidním vozíku, doporučuji aby všichni profesionální sportovci museli platit vysoké připojištění, a to čistě zdravotní připojištění, opět odváděné na již zmíněný účet. Šlo by fakticky o jakousi formu spoluúčasti budoucích pacientů, což říkám především pro všechny, kdo tak usilovně a nepřetržitě plédují pro institut spoluúčasti pacientů na financování léčení. Ze statistiky by se mohla zjistit četnost zranění a mohly tak být vypracovány tabulky výšky pojistek, později snad i s bonusy pro slušné sportovce.

Takové zdravotní připojištění by si měli platit, i když menší, i ostatní sportovci zúčastňující se oficiálních soutěží a opět podle předem vyzkoumaných rizik. A nejen oni. Připojištění by si měl platit každý, kdo dneska, i když jen nárazově či dokonce ojediněle se realizuje v nějaké adrenalinové činnosti. Každá taková akce by měla mít ve svých propozicích jasně uvedeno, kolik se odvádí na zdravotní daň. Nevidím totiž vůbec žádný důvod, proč by se rozbitá hlava i toho nejpopulárnějšího baviče, či léčení omrzlin neznámého trekaře v Himalájích měly platit ze všeobecného zdravotního pojištění. Konečně každý druh pojistky na život a jeho ohrožení by ve smlouvě s komerční pojišťovnou měl obsahovat nejen platby pro postiženého, ale i náhrady nákladů jeho léčení pro zdravotní pojišťovnu. Zdůrazňuji při tom, že dnešní závodní sportování prakticky bez výjimky si vyžaduje ve vyšším věku bývalého aktivního sportovce i obsažnější lékařskou péči vyvolanou následky únavy tělesných orgánů, jakož i následků užívání povolených prostředků ke zvýšení výkonn
osti. Je nějak pro můj způsob myšlení nepředstavitelné, že by třeba božský Jágr nyní vydělávající miliardy a miliony zanechávající v hernách, se měl ze všech svých neduhů způsobených rváčským sportem ve stáří léčit pouze ze zdrojů zdravotního pojištění zajišťovaným například prodavačkami hokejek, i kdyby byly sebevíce jeho fanynkami.

Zdravotní položku by mohly obsahovat i daně u spotřebních předmětů pro trávení volného času. Od tenisových raket a lyží, významného to rizikového faktoru dokonce i pro našeho pana prezidenta, až po potápěčskou výzbroj, kolečkové brusle a stovky dalších artiklů pro pohyb v rizikovém prostředí či pro rizikové činnosti. Neobyčejně vysokou zdravotní daní bych pak zatížil také motocykly, především vyšších kubatur, nadbytečně silná auta, sportovní letadla, především ta ultralehká, gumové čluny raftařů a podobné výrobky adrenalinové zábavy. Taktéž i barvící spreje milovaný vnoučku!! Vlastně by šlo o jakousi formu daně z přepychu, ovšem tentokrát opět pouze jako předplatné pro eventuelní nemocniční lůžko. Podle mne další vydatný zdroj peněz pro & třeba demonstrující lékaře. I když vím, že by si to zdravotní sestry zasloužily víc.

Za třetí a jak se na konec tohoto kratičkého návodu pokusím ukázat možná v budoucnu dominantní zdroj prostředků, považuji odpovědnostní formy zdravotního připojištění. Čímž se konečně dostávám k problémům oněch zlomených nohou a pokousání psem, kterými to moje přemýšlení začalo.

Již před mnoha lety jsem na dneska již populární českotěšínské radnici vedl dlouhou a vyčerpávající debatu o problému úklidu chodníků u domů našeho bytového družstva, aby její konečné resumé znělo asi takto: Každý vlastník nemovitosti s povinností zimního úklidu přilehlých komunikací by se měl raději pojistit, jelikož ho to vyjde laciněji, než když by je neustále dokolečka čistil. Tečka. Nic proti tomu, i to je řešení. Ovšem není řešením, že se chodníky od sněhu tu očistí, tu zase ne. A nikdo nikdy nezjišťuje, kde se kdo dožil své zdravotní újmy. Přiznám se, že neznám jednoduchý systém řešení, především pro důkazní těžkosti při soudních tahanicích komerčních pojišťoven, které by měly povinnost plnění úhrady léčení vůči své zdravotnické kolegyni. Nikdo přece nezůstane se zlomenou nohou ležet v mraze na místě doličném až to kdosi věrohodný vyfotografuje kamerou s datumem, či si nesežene písemné svědectví alespoň dvou osob. Jsem si však jist, že je v této zemi dost chytrých hlav, které ve vzájemné spolupráci sledující problém vyřešit a ne zdůvodnit že ho řešit nejde, naleznou jednoduché a účinné způsoby na získání financí pro léčení zmíněných úrazů.

Mnohem jednodušší to asi bude při mediálně vděčných pokousáních psem. V naprosté většině případů se ví, kdo je majitelem delikventa. Prohlášení postiženého s vyjádřením lékaře a zápisem policie by bylo pro zdravotní pojišťovnu jistě dostatečným materiálem k vymáhání nákladů na léčení. Soudní řízení by mohlo proběhnout dokonce bez účasti zdravotní pojišťovny. A naši razantní exekutoři by jí pak určitě zajistili návrat vynaložených prostředků na léčbu. Což by po čase zase s vysokou pravděpodobností přimělo vlastníky psů se chovat odpovědněji, čili se eventuelně také připojistit. No vida, jak se nám ta spoluúčast pomalu rozšiřuje.

Zdravotní daň by měla být odváděna i za módní prvky jako tetování, pírsink, ale i zkrácená trička pro odhalování pupíků mladých krásek, ve stáří s vysokou pravděpodobností léčených na záněty všeho od pasu dolů. A jistě by se přišlo na mnohé další a významnější komodity.

Náklady na zdravotnictví by mohlo zásadně zprůhlednit i zřízení specielní léčebně-pojišťovací instituce, kterou by platily pouze produkční podniky a v níž by se léčily a z jejích prostředků odškodňovaly tak zvané nemoci z povolání. Takový systém znám z vlastní zkušenosti třeba z Belgie, kde funguje velmi dlouho a kde jsem se osobně setkal dokonce se solidaritou podnikatelské vrstvy. Když jsem se totiž zajímal o to, jak určují výši příspěvků jednotlivých podniků na tuto léčebnu a pojišťovnu, protože přece jednotlivé provozy mají díky technologickému stáří různá pracovní rizika, slyšel jsem pro mne nezapomenutelné vysvětlení: Pane předsedo odborů, existuje nejen odborářská solidarita, ale i ta naše, továrníků. Proto platí všichni stejně. Což by určitě bylo pro mnohé z naší vrstvu profesionálních politiků zrůdným socialismem, takže by se mohli ve volném čase pocvičit vymýšlením složitých a především neuskutečnitelných pravidel svého milovaného individualistického přístupu k řešení všeho i čehokoliv jiného. Možná by pak výsledkem bylo alespoň nalezení obživy pro několik desítek dalších úředníků naší milované metropole.

Budoucí dominantní zdroj

Naprosto samostatnou kapitolou je vlastnění a prodej zbraní. Na tyto bych vysadil opravdu vysokou zdravotní daň, sebeobrana nesebeobrana, včetně naším zmodernizovaným právním řádem oprávněné ochrany svého majetku až po zabití vetřelce. Je jednak absurdní, že jsme si na jedné straně zakázali trest smrti pro absolutní nedotknutelnost života, ale při tom kde kdo, nebo alespoň vlastník zbraně, si může zastřelit kohokoliv, kdo mu chce jen něco malého ukrást.

A za druhé zbraň v naprosté většině případů nezabíjí, ale působí dlouhodobé léčení, až celoživotně zvýšené zdravotní náklady. Ty by měl také někdo uhradit. A to především výrobci, prodejci a samozřejmě držitelé zbraní. A nepochybně by soudy v následně nutných řízeních rozhodly i o míře zavinění samotného postiženého a tím o výši náhrady na léčení z jeho strany.

A tím se dostávám ke zdroji nejdůležitějšímu, k dani z vyzbrojování státní profesionální armády. Každá zbraň totiž, alespoň podle výsledků poslední velké války ba i těch stovek následných do dnešních dnů, daleko méně lidí zabije, než jich zraní. Uvalit vysokou zdravotní daň na tyto prostředky by prakticky možná i znamenalo krok k tak potřebnému snížení výdajů na zbrojení, jelikož stát by jejich část musel vložit do zdravotnictví. Řečeno laicky, přehodit pouze z jedné kapsy, či kasy, do druhé.

Argumenty vůči některým oponentním názorům

Na tomto místě je vhodné již předem odmítnout oponentní názory, které se určitě a oprávněně vyskytnou. Jako první předpokládám tvrzení, které bude dokazovat, že naznačený systém nepřinese žádné nové prostředky na zdravotnictví, ale jen vyčlení z nepřehledné sumy příjmů státní pokladny část na péči o zdraví lidu, veškeré to moci ve státě. I kdyby se skutečně celkové zdanění vůbec nezvýšilo, vznikl by v prvé řadě zdravotní účet všeho lidu, čili to, co si tak toužebně přejí někteří pravicověrní lidumilové mít pro každého obyvatele v zemi. Oddělení sumární zdravotní daně od ostatních rozpočtových příjmů by pak omezovalo mnohé negativní
jevy současnosti. Například využívání celkových daňových výnosů na poslanecké pašalíky, na dodatečné látání rozpočtových ztrát, nepředvídané dotace ať již sociální, či pro podnikání atd. Především by ale mohla být zavedena opravdu občanská veřejná kontrola nad financováním zdravotnictví z jediného zdroje. Ta by mohl odbourat například čekání na blahosklonné rozhodnutí té které vlády, kolik že milostivě bude platit do zdravotnictví za děti, důchodce a další, či kolik uvolní na řešení mimořádných problémů, které se v systému vždycky vyskytnou. A konečně pro všechny, kdo libertariánsky vnímají každou daň jako krádež, říkám – ano šlo by o krádež, ale přísně cílenou, a navíc každému jednou určitě přinášející užitek, když by možná sám zapochyboval, že o krádež vůbec jde.

Odmítám předem i názor, že uvedený systém by přinesl enormní zvýšení spotřebitelských cen prakticky veškerého zboží, protože pohonné hmoty jsou nezbytné na dopravu všeho. Ano, zvýšila by se cena, ale není důvod zvyšovat cenu nezbytností, když jde zvýšit cenu nadbytečností. Přesně podle logiky chytrých obchodníků, jejichž cenotvornou praxi s lákadlem slevňování nám tak výstižně popisují neoliberální ekonomové. Když lze prvotní ceny, tedy pro nejbohatší zájemce, vykalkulovat dostatečně vysoko, aby se nakonec mohl reklamně uskutečnit sezónní výprodej, tak proč to neaplikovat i v tomto případě. V němž ztrátu způsobenou zdravotní daní pohonných hmot na dopravu chleba zaplatí třeba nezdravý špek, či ještě výše třeba nepotřebně suché víno až z Argentiny. Těm pak, kdo si mohou koupit nákladné sportovní nářadí, osobní i lovecké zbraně a jiná zdroje zdravotních rizik, nebude jistě vadit, když za ně připlatí. Jejich obligátní přítelkyně přece za módu vydají jistě daleko víc. Vida, i tu by bylo možné zatížit zdravotní daní. Vždyť kolik zlomenin si už vyžádaly vysoké podpatky, kolik ekzémů se později léčilo díky užívání různých masek a mejkapů. A co je hlavní, takováto forma spoluúčasti budoucích pacientů by zatížila především jenom ty, kdo se vědomě ba záměrně vystavují většímu riziku. Nebo ti kdo realizují nadbytečnou spotřebu, takže by šlo hned i o jakousi ekologickou daň. V každém případě by ale šlo o formu spoluúčasti potenciálně pravděpodobnějších pacientů. Jejich předplacení zdravotní služby by mohlo odbourat současné trapné donucování plateb za nadstandard třeba v lázních a léčebnách, kde se za něj vydává televize a telefon na pokoji, za který klient musí platit, i když je třeba hluchý a slepý.

Velkou škálou námitek proti nastíněnému systému budou jistě názory odborníků na správu, tedy především výběr daní. Ale ani tady nevidím zásadních problémů. Daně by jednak platili přímo producenti. Tam je systém již dlouhodobě zaběhaný ve formě plateb zdravotního pojištění za zaměstnance. U ostatního by ji platili dovozci, jako ještě donedávna všeobecně platili clo. Takže by se jen opět posílila dneska odbourávaná celní služba.

Odmítám i argument, že jsou i jiné rizikové činnosti, které v tomto příspěvku nepostihuji zdravotnickou daní. Ať již jsou, či ne, na tom přece nezáleží. Tento text je čistě motivační, takže teprve obšírná diskuse může určit a postupně i měnit sféry či činnosti zatěžované uvedeným zdaněním.

Naprosto nepochybuji, že proponovaný systém určitě narazí na všudypřítomný diktát evropských byrokratů, kteří si najdou stovky důvodů pro jeho rozmělnění. Jenže na co potom máme na druhé straně eurooptimistické politiky v celé EU, kteří nás doslova zahlcují propagandou o naprosté nezbytnosti sociální Evropy, coby alternativy národohospodářského egoismu vládců v USA?

Za hlavní argument proti většině oponentů pak považuji pozvolné a postupné zavádění systému. Zatížení zdravotní daní může začít napřed pouze u jedné komodity, nebo jen těch tří dneska přetížených spotřební daní u níž není definováno přesné její využití. Na takových začátcích si zavádějící odborníci pocvičí mozky, realizátoři vypilují technologii a rozpočtoví účetní spočítají, co zdanit příště. Neboť jedno je naprosto jisté. Léčebné technologie se budou zákonitě neustále rozrůstat, léčení bude stále dokonalejší, ba i eventuální prevence širší. Řečeno jazykem, kterému dneska již všichni rozumíme; zdraví pro nás všechny bude neustále dražší. Žádný stávající systém proto nemůže ustrnout v získávání zdrojů. Bude muset neustále a dokonce nepřetržitě hledat nové.

Na tomto místě je již konečně vhodné zmínit také drogy, herny a další část šedé ekonomiky celého světa, která má v některých zemích obrat odhadovaný ve větší výši, než jsou jejich náklady na zdravotnictví. Díky jistému etickému pokrytectví naší zákonodárské elity tyto činnosti neplatí daně, ač mají nejvyšší míru zisku vůbec ze všech lidských činností. Celá léta mne udivuje, že ani ti nejortodoxnější ekonomové současného hlavního směru vůči tomuto jevu intenzivně nevystupují. Vždyť jde o učebnicový příklad, kde soukromý zisk překračuje všechny představitelné meze, ale náklady na následky léčení nese společnost socialistickým, ba až nenáviděně komunistickým způsobem. Že by i pro ně platilo čím hůře, tím lépe? Tedy čím hůře pro stát, tím lépe pro jejich teorie? Či dokonce hypertrofované antisocialistické kdo okrádá stát ten alespoň neokrádá rodinu? Docela bych uvítal jejich racionální návrhy na řešení příspěvku šedé ekonomiky k uchování zdraví občanů, když ho její podnikači tak výrazně poškozují.

Nástin trvalejších zdrojů financování

Podle mých skrovných znalostí zmíněné metody by jistě na nějaký čas vyřešily problémy financování zdravotnictví v naší zemi. Ale hlavně by v nich byl již obsažen i prvek dlouhodobého a především globálního řešení financování zdraví lidu. Díky ekonomické a další globalizaci totiž nelze řešit zdravotní systém osamoceně pouze v jedné zemi, tím méně v naší malé zemičce. Upřímně řečeno jde, ale to by muselo jít o fundamentálně naprosto jiný systém o němž nemá smysl hovořit. V současné zdravotní politice, která u nás byla nastartována zběsilou privatizací a je dneska ve světě převládající, a kterou mé nápady jen upravují, se výhledově jako nejdůležitější část zdravotní daně jeví již zmíněná zdravotní daň na zbrojení. Ta by se mohl přidat ke společenským snahám o globální mír. Během času by mohlo mnohé z nejmocnějších osobností států konečně napadnout, že finanční prostředky mohou totiž vkládat do zdravotnického systému přímo, místo toho že by je napřed věnovaly zbrojařům a obchodníkům se zbraněmi jako přidanou hodnotou k získání zbraní nutných k údajné obraně svého státu. Snad pak i mocným dojde, že se omezováním zbrojení navíc ušetří čím dále vzácnější energie, suroviny, nehledě na lidské zdroje a tak bude zase více prostředků na léky, diagnostické a jiné zdravotní prostředky.

Tak jako jsou již dneska někteří moudří lidé přesvědčeni o pravdivosti bonmotu: 
kapitalismus nebo přežití lidstva, já si zase dovoluji být přesvědčen o pravdivosti tvrzení: zbraně, nebo zdravotní péče. Na obojí, díky exponenciálnímu zvyšování rychlosti vědecko-technologického rozvoje, nebude mít lidstvo dostatek prostředků, ba ani zdrojů. Nebudeme-li chtít proto provozovat například dobrovolně-povinnou eutanázii, nebo pokud nechceme vylidnit svět podle vize Egona Bondyho, musíme si již dneska pomalu ale jistě alespoň v myšlenkách trénovat například představu neexistence armád jednotlivých států a vytvoření globální celosvětové armády, když si ještě ani v nejdivočejších snech nedovedeme namodelovat utopii úplného všelidského odzbrojení. Napadá mne v té souvislosti docela náhodně a okrajově, že asi vůbec není náhodné, že neznám jedinou sci-fi o tématu totálního odzbrojení z produkce USA. Představa takové utopie podle mne není v žádném případě nějakým bláhovým pacifismem. Něco mi totiž říká, že ukončit zbrojení se stane pro lidstvo již v dohledné době krutou a bezpodmínečnou nutností. Jednak proto, že zbrojení a následné války jsou tím nejabsurdnějším plýtváním všemi zdroji, z nichž prakticky všechny, kromě těch lidských, jsou výhledově vyčerpatelné. Ale především při současném trendu technologií na zabíjení se rýsuje, že bez trvale zajištěného míru lidstvo určitě nemá vůbec žádnou šanci na přežití.