Včera jsem si zafantazíroval o Evropě. Dneska budu pokračovat spekulacemi o světě.

Za studené války byly státy rozčleněny na tři skupiny. Dva nesmiřitelně „třídně“, čti nepřátelské bloky reprezentované především vojenskými pakty, a zbytek. Ten se sice dělil na dva celky, ale oba byly politicky málo významné. Prvním byla skupina nezúčastněných, obvykle programově pro mír a jednoznačně proti oběma vojenským blokům. Ostatní státy byly v mých očích lavírující, tedy takové, které v určité době, nebo situacích podporovaly jednoho z hegemonů vojenských bloků, jindy zase druhého, samozřejmě vždy pro vlastní prospěch. O státech mimo bloky se celkově hovořilo jako o rozvojovém či třetím světě,

První dekádu po rozpadu SSSR svět měl pouze jednoho hegemona a…šance. Hegemon zpitý euforií vítěze svou promrhal, leč zbytek světa v počtu větším než se dalo očekávat „nelenil“, až lidstvo dospělo do dnešní situace, kdy je víc jak zřejmé, že se musí vytvořit nový světový pořádek. Rýsují se dvě jeho krajní podoby. Opět jakási obdoba blokového rozdělení, nebo mnohem složitější struktura, prozatím pojmenovaná slovem multipolární.

Blokové uspořádání je zřejmé. Na jedné straně politický Západ a ne druhé BRICS+ s užším jádrem tvořeným Ruskem a ČLR. Jelikož Západ má svůj mocenský výkonný orgán tvořený spojenectvím NATO, druhý z bloků si asi bude muset takový vytvořit, protože jej zatím neformálně supluje zmíněné jádro. Tento model odpovídá zájmům USA a pro Rusko je rovněž přijatelný.

Ovšem představy ČLR jsou naprosto jiné. Odmítá blokovost a v něm konkrétního hegemona. Prosazuje alternativu rovnosti a respektu všech subjektů mezinárodního práva. Jejich vzájemnou spolupráci v naplňování svých zájmů. Řešení všech kolizí jednáním a eventuální spojenectví pro něco a ne proti někomu. Myslím si, že je to ideální představa, ke které lidstvo ještě není dostatečně zralé.

Představuji si proto pomalý vznik multipolárního řádu světa začínající tvořením regionálních svazků kolem početnějších, rozlehlejších, či vlivnějších států. Vidím kupříkladu Turkistický svět, středoasijský, islámský, arabský, Íránský, Indočínský, a podobné. Na Americkém kontinentě vidím samostatnou Brazílii, už proto, že se tam hovoří jiným jazykem než ve zbytku Latinské Ameriky. Sever toho kontinentu vidím ve společenství Kanady, USA a Grónska. Mexiko jako kondenzační jádro střední Ameriky a celého Karibiku a tak dál.

Nějaký konečný cíl ve formě sjednoceného „planetárního“ lidstva, jak jsem si ho představoval v době svého politického idealismu, dneska nevidím. Snad posthomo, transhumanité s inteligencí všelidské paměti s možností jejího okamžitého vybavení možná najdou způsob, jak spravovat lidský svět jako komplex, aniž bude totalitní, či jinak jedince usurpovat.