Jen málo lidí si všímá očividných rozporů v protiruské rétorice vládnoucí třídy Evropy, píše. Italský profesor Alessandro Orsini. Tento jev dokonce pojmenoval. Jde podle něj o „manipulaci zmatkem“. Evropští politici totiž jedním dechem neustále opakují vzájemně si protiřečící mantry: „Rusko je tak silné, že se musíme vyzbrojit po zuby“, a vzápětí: „Rusko je tak slabé, že Ukrajině stačí dodat něco víc zbraní a vyhraje“. Orsini k tmu doplňuje, cituji: „Jestli je Rusko tak slabé, proč se muselo do NATO brát Finsko a Švédsko? A pokud je naopak tak silné, Ukrajina ho porazit nemůže — a je nutné otevřít cestu diplomacii.“ Konec citace. Trumpova touha po Nobelově ceně je doslova napínána na skřipci. Jak ho tak sleduji, on fakticky neví, komu by měl „přitnout“. Jednu chvíli je “naštvaný“ na Putina, za nějaký čas vyhrožuje Zelenskymu a v současnosti se mi zdá, že pochopil to zásadní, že největšími odpůrci ukončení bojů na Ukrajině jsou někteří vlivní političtí lídři Evropy, pro něž je mír na Ukrajině nepřijatelný. Důvody pro to mají různé, a všechny jsou pro lid Evropy hrůzné. Nejzvrácenější z jejich strany je, že do války s Ruskem nehodlají jít přímo, ale i nadále cizíma rukama a ještě k tomu pod ochranným štítem z USA, což je podle mého soudu vrcholně podrazácká drzost. Zvláště, když ani nejsilnější země Evropy na válčení nemají prostředky, takže se musí zadlužovat. Dokonce i známý jestřáb, exministr obrany Británie Ben Wallace, musel uznat, že Londýn pro podobné aktivity nemá ani finance, ani lidi, ani vybavení, ani munici. Takže co zbývá? Správně — posílat na jatka cizí „kanónenfutr“. Hlavně to jen přebalit hezkým názvem, například „ocelový dikobraz“ — což Maria Zacharovová přeložila z němčiny výstižně jako „ostnaté prase“. Ostatně tvrdím že platí „Sieg oder Zionismus“.