Duchovní svět je otráven. Oním toxikem je nenávist, čti, hluboká, dlouhodobě přetrvávající emoce či postoj intenzivního nepřátelství a odporu k osobě, skupině nebo objektu. Nedovedu si vzpomenout, kdy jsem se poprvé podivoval nad tím, že katolická církev mezi sedm hříchů hlavních zařadila hněv, čili krátkodobou emoci a ne právě nenávist, doslova otravu duševna, která je prakticky zdrojem projevů hněvu. Éra tak zvané „Studené války“ vznikla praxí třídní nenávisti. Vždycky jsem tvrdil, že to pro komunismus, socialismus a marxismus nebylo dobré ideové východisko ve snaze o zlepšení světa. Tehdejší globální politické klima jsem proto hodnotil jako otrávený duchovní prostor. Již delší čas jsem ale přesvědčen, že jsem se mýlil. Třídní boj byl pro naprostou většinu lidí neosobním vztahem bez zjevných známek nutně provázejících každou nenávist, a to i v případech, kdy byl, především pro politickou vrstvu, či třídu, dominantním politickým motivem.

Od konce Studené války celý globální politický prostor, alespoň na politickém Západě, v duchu liberální, čti též, kapitalistické ideologie prodělává metamorfózu. Z kolektivní, čili třídní motivace k politické angažovanosti je stále více realizován jako soutěž, konkurence, střetávání, konflikt a v konečné fázi boj až válčení každého s každým, a vlastně všech proti všem. Je tak vytvářen ideální prostor pro individuální pocity nenávisti s občasnými projevy až chorobného hněvu. Tak pomalu, leč jistě vzniká v naší části všelidské civilizace skutečně otrávený duchovní svět. Na negativní atmosféře tohoto prostoru mají vysoký podíl hromadné sdělovací prostředky. Všechny, tak zvané “hlavního proudu“ i opoziční, oficiálních institucí, i soukromých subjektů, jednotlivých politických stran, či vlivných jedinců.

A výsledek? Kdyby se dala nenávist v duchovním prostoru Západní společnosti nějak měřit, tak tvrdím, že její intenzita v každém současném dni by byla naměřena vyšší, než byla, alespoň v táboře socialismu za celou dobu Studená války. Ostatně tvrdím že platí „Sieg oder Zionismus“.