NATO změnilo regionální rvačku Ruska s Ukrajinou na svou válku s Ruskem. Rusko od nástupu Putina do jeho čela pomalu, leč promyšleně, opouštělo roli satelitu Západu. Po rozpadu SSSR se totiž Západ, převážně jen USA, choval k Rusku jako ke své kolonii. Putin tak ve skutečnosti zahájil éru osvobozování své vlasti od „neokoloniální“ praxe, kterou si bývalé koloniální mocnosti neustále udržovali nadvládu nad svými tehdejšími koloniemi. Zmíněné vměšování NATO pomohlo Rusku nastoupit na jednoznačnou cestu vzdalující se od Západu.

Rusko se svým počtem obyvatel kolem 150 milionů patří na konec první desítky států na světě. Díky své vojenské moci reprezentované potenciálem jaderných zbraní je sice velmocí, ovšem počtem obyvatel se nemůže dvěma největším ekonomickým supermocnostem rovnat. Dokázalo by v případě nutnosti být plně soběstačné, ale s nižší životní úrovní, a hlavně bez perspektivy možného rozvoje.

Současné úzké sepětí s Čínou není pro Rusko až tak moc výhodné. Hrozí mu vždycky ze strany Číny její komplexní dominance. K vybudování soběstačného technicko-ekonomického bloku je zapotřebí kritické množství různých věcí (rozsáhlé trhy, celá řada moderních technologií, levná elektřina). A co je hlavní, s rozvojem technologií ono nutné kritické množství se bude jen a jenom zvyšovat. Z toho pohledu Rusko postrádá vlastní kritické množství obyvatel. Nutně potřebuje spojence z řad těch, kteří jsou ve stejné situaci – Indie, Írán, Brazílie, Turecko atd. Samo do budoucna má chabé šance.

Je správným chováním Ruska, že se stává jakýmsi neformálním lídrem globálního jihu. Mělo by se snažit vytvořit nějaké souručenství států Eurasie, které by tvořilo třetího ve hře dvou současných supermocností. Rusko už není dneska východem Evropy, ale severem Velké Eurasie. Pokud udrží rovné spojenectví s ČLR, tak mají šanci vytvořit naprosto nový světový řád. A budou-li oba moudří, tak se vyhnou chování mocnářů USA po rozpadu SSSR, a dají šanci i Západu, aby se cítil rovnoprávným, ať už bude „kolektivní“, nebo rozdělený na USA a „USE“.