Pro jistotu jsem se podíval, cože je to dneska za den pracovního klidu. Na stránkách ministerstva vnitra jsem se dočetl, že dnešní den je státním svátkem České republiky a nese název Den vítězství. Upřímně by mě zajímalo, vítězství koho nad kým. Z mého poznání šlo jednoznačně o vítězství Ruska nad Německem. Široká ruská duše pak velkoryse nechala poraženého existovat, což prosadila i proti vůli světovládných Anglosasů. Ti totiž doufali, že se jim povede zneužít vítězství Rusů, ke svému věčnému cíli, totálně zničit rivala bojů o celoplanetární nadvládu, Germány.

Podle mě to nebyl den vítězství pro Sovětský svaz čili pro nový systém správy, řízení a tvorby vlivu ve společenství, založeném na zrušení soukromého vlastnění bohatství a kapitálu. Sice se díky válce rozšířilo v Evropě teritorium komunistického způsobu vládnutí o jakési předpolí supermocnosti Sovětský svaz, ovšem šlo prakticky o bezvýznamné země, které nemohly reálně zvětšit sílu SSSR v jeho střetu se společenstvím dosud tradičních, koloniálních světovládců. Ti totiž nadále ovládali celé čtyři pětiny světa. A byli to právě oni, kdo financováním Hitlera již dávno před válkou, ale i v jejím průběhu z tak zvané druhé světové války fakticky udělali proxy válku se svým zásadním cílem, zničením SSSR. Takže osmým květnem došlo pouze a jen ke zmrazení oné fundamentální války mezi tradičními světovládci a novým systémem tvorby moci, sověty. Takže pro SSSR nešlo o Den Vítězství, leč pouze o konec horké fáze dlouhodobého boje o vlastní existenci.

Tvrdit, že osmý květen je památným dnem jakéhosi vítězství Československa je pouhopouhou sebechválou zplozenou syndromem bezvýznamnosti Čechů i Slováků v celosvětovém dění. Jestli může někdo z těch dvou hovořit alespoň trochu oprávněně o vítězství, tak jsou to Slované „z pod Tatier“, kteří přece jenom našli, i když trochu opožděně dostatek síly na vzpouru. Díky zmíněnému zpoždění to však byla spíše vzpoura vůči vlastním zrádcům než proti Němcům. Zvlášť když Němci vlastizrádcům pomohli k porážce rebelů „Slovenského národného povstania“, zdůrazňuji Slovenského, nikoliv Československého.

Celým Slovenskem pak prošla válečná fronta, takže jeho obyvatelé si skutečně zabíjení, utrpení, strachu a bojů užili v plné míře. A Češi? Frontové boje skončily uprostřed Moravy a na jihozápadě Čech. Polovina Čechie frontovou válku vůbec nezažila. Pokud bychom tedy měli osmého či devátého května mít státní svátek, tak by mělo jít jen a jenom a pouze o den díkuvzdání těm, kteří naši zem zbavili Německé okupace. Rovněž pak o uctění památky všech našich občanů padlých v boji s Německými agresory, civilních obětí zabitých při všem tom válečném běsnění, a především zavražděných ze zvůle okupantů.