Začnu tím, čím jsem hodlal včera skončit. Jenže se mi myšlenky vydaly nějakým jiným směrem, takže nakonec z toho vyšlo úplně něco jiného, než jsem původně zamýšlel. Takže dneska znova. Když jsem byl poslancem, tak jednoznačně nejdůležitějším problémem té doby bylo rozdělení Československa. Vedly se proto mnohdy v kuloárech parlamentu dost vzrušené debaty o řešení. V jedné takové se Slováci vymlouvali, že musí poslouchat co chce Mečiar. Až to nevydržel jeden z Čechů a řekl, tak proč jste ho volili?!! A jedna ze slovenských kolegyň prohlásila, cituji: „Veď on je taký sladký“. Tehdy se už neudržel jeden z mých stranických kolegů a řekl drsně, opět cituji: „Takže teď už chápu, proč Švýcaři tak dlouho odpírali ženám volební právo“. Konec citace. Opravdu na tom něco je. Ovšem ne tak, jak to prezentoval typický mačo.

Já jsem už velice dávno naprosto jednoznačně přesvědčen, že osoby s vysokou převahou, ba až úplnou dominancí emocí nad rozumem se nesmí dostávat do rozhodovacích pozic veřejného života, a v žádném případě ne do úřadů a funkcí celostátního rozsahu, či dokonce nadstátního. Každý, kdo výkonem svého povolání rozhoduje o osudech většího množstvím lidí, už dávno podstupuje velmi přísné psychotesty, ať už je to pilot, strojvedoucí vlaku, či třeba lodní důstojník. A tady osoby, které řídí záležitosti celých národů nic podobného podstoupit nemusí. To je v mých očích doslova skandální. Nikoliv ženy, ale lodičkové, kterými cloumají jejich city, by v žádném případě neměly být ve vedoucích pozicích tam, kde na jejich rozhodnutí závisí osudy, ba dokonce životy velkého množství lidí.