O JEDNOM HNOJOMETU

Před několika dny jsem obdržel e-mail, v němž bylo mimo jiné toto sdělení, cituji: „Trapné a smutné připomenutí výročí narození generála Ludvíka Svobody dne 25. 11. 1895…o dnešní době a neúctě k dříve narozeným vypovídá mentální fracek z ČT….který by tu dnes asi (nebýt odvážných lidí jako gen. Svoboda)…v ČT řekl…jak pendlujete na náměstí Na Františku a mezi nábřežím, které se bůhví proč dodnes jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi…“. Konec citace.

Nevzpomínám si už kdo to byl, co řekl, či napsal, že ČT je veřejnoprávní hnojiště. V mých očích jde o skvělé přirovnání. Z toho hnojiště jde totiž doslova toxický smrad, a ne jenom nějaký nezávadný puch. Každý, kdo v ní působí je hnojařem, protože opravdu slušný člověk by v takové instituci nedokázal působit. Většina redaktorů jsou pak hnojometi, a sám ředitel sedí v senkruvně toho rozsáhlého hnojiště.

A Jakub Železný?

Ten mi nestojí za komemtář.

Vždyť on je pouze výkonným hnojometem, který v tomto konkrétním případě dokonce striktně dodržel „revoluční právní řád“ vítězů, který komunismus přece označil za zločinný systém, takže jeho představitelé byli vlastně zločinci loutek řízených Západem. Každé „právo“ revoluce, převratu, či jiné násilné změny režimu totiž ze samotné své podstaty není skutečným právem, leč sbírkou emotivních výstřelků vítězů opilých získanou mocí. Soud dějin je nakonec semele, ať dříve, nebo později. Je totiž omylem oblíbené tvrzení, že se dějiny neopakují. Naopak musí se opakovat, ač obvykle na poněkud vyšší, nebo alespoň jiné úrovni. Musí se opakovat, protože lidé jsou pořád stejní, takže se historie nemusí opakovat, až o ní nebudou rozhodovat oni, leč třeba umělá inteligence, transhomo, čili jak já rád říkám „posthomo“

Doplněno večer.

Nedalo mi to, abych přece jenom tento text nedoplnil o myšlenku, která se mi dopoledne zdála poněkud unfair. On totiž ten Kuba z rodiny Železných je nýmandem, který při své inteligenci dobře ví, že osobnost jménem Ludvík Svoboda, generál a prezident Československa má v dějinách světa své trvalé místo, takže už z nich nezmizí. Zatím co Jakoubek ví, že po něm jednou ani pes neštěkne, pokud se nestane nějaký zázrak a on se nevyšvihne do ranku panovníků. A ten pocit bývá u některých ctižádostivců psychickou deformací, jež je nutí okopávat kotníky opravdovým velikánům. Ono nutkání je mnohem horší než běžná závist. Asi tolik.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *