Nikdy neříkej nikdy, stalo se známou frází mezi politiky. Leč ona neplatí jenom pro politiky. Každý člověk by se měl vyhýbat kategorismům typu všichni, každý, vždycky, nikdo, žádný a podobně. Neexistují totiž s vysokou pravděpodobností většinové jevy, které nemají výjimku. To je také důvod, proč rovněž nesnáším chování velké většiny žen, které podléhají módním vlnám. Je potom děsné, když stokilová dáma měřící kolem jeden a půl metru se producíruje v legínách, či křivonožka v minisukni. Takové „využívání“ módních trendů považuji za hňupáctví. Vida, docela dobré slovo jsem teď vymyslel. Všechno mně to proběhlo hlavou docela nedávno, když jsem nějakou módní odbornici slyšel, že to jenom Čeští burani jsou schopni nosit v sandálech ponožky. V první chvíli mně pouze naštvalo ono rádoby velkosvětské kvákání o Českém buranství. Ovšem protože jsem pamětníkem, tak vím, že to není zase tak dávno, kdy arbitři módy, možná že dokonce ti stejní, považovali úplně naopak za naprosto nepatřičné, že někdo měl sandály obuté naboso. Když jsem se pak nad celým výrokem zamyslel, tak jsem jenom pochopil, že jde o klasický případ onoho hňupáctví. V mých očích je naopak buranem ten, kdo si dogmaticky nevezme ponožky do sandálů i v případě, že má nějakou kožní chorobu. Je samozřejmé, že si rozumný člověk nebere ponožky do „klapek“ na pláži, či do „vietnamek“ v tropických 30ti stupních a ještě za deštivého počasí, kdy by díky nim chytil skoro s jistotou plíseň mezi prsty. Takže ani ty ponožky v sandálech nejsou absolutně vždycky „in“, a nebyly kdysi za všech okolností „out“, abych byl také módně světový. Čili asi pořád například platí mé dávné pravidlo, že absolutní abstinent, či bezvýjimečný vegetarián jsou mi podezřelí. Už poroto, že takovým byl Hitler. Což už asi pro dnešní plané „pindání“ stačí. A vlastně ne. Není každý, kdo začne válku válečným zločincem. I tady platí výjimky.