Sám sobě se divím, proč jsem se dneska zamýšlel nad tím, za kterého prezidenta bylo nejlíp. Ať jsem to obracel, jak chtěl, pořád mi vychází, že za Antonína Novotného. A opravdu to není proto, že jsem byl tehdy mladý. Novotný vypadl jako snaživý úředník a také opravdu snaživý byl. Při tom se nesnažil prezentovat jako kovaný ideolog, ale jeho politické názory byly pevné a neměnné pod tlakem kohokoliv, populárního Chruščova nevyjímaje. Podstatné pro jeho kladné hodnocení jsou dva faktory. Životní úroveň v zemi se pomalu, leč jistě stále zvyšovala, včetně mezd a platů. Zásobování bylo stále lepší a širšího sortimentu. A nejdůležitější bylo, že docházelo dokonce ke snižování cen především základních životních potřeb, což je od té doby nepředstavitelné a v tak zvané ekonomice dluhu, která v současném kapitalismu ovládá svět, naprosto nemožné. Za druhé byla jeho doba charakteristická tím, že se snižovala „diktatura“ strany a vlády. Docházelo k pozvolnému, leč jistému uvolňování totality zakladatelů nadvlády KSČ. I když byl původním povoláním dělník, a neměl žádné vyšší vzdělání, měl v sobě absorbovánu historii, zkušenosti z řízení a politický přehled skutečného státníka. V mých očích byl navíc opravdovým pokračovatelem T. G. Masaryka, mimo jiné i v pojetí politického československého národa. Toho zneužili nacionalističtí Slováci a iniciovali proto jeho pád. Podle mě měl Novotný poněkud tvrději, či spíše na krátko, držet na opratích pražské intelektuály, tu zpropadenou „pražskou kavárnu“ vydávající se v každé době za „elitu“, zatímco je pouze odporně protilidovou. Ta pak nejenom pomohla Slováků Novotného odstranit, ale především při slabosti jeho následovníka přivedla celou zem do krize, z níž se nevyhrabala dodneška, což je právě letos v celé katastrofálnosti vidět. Do České republiky se vrátil v plné síle nacismus, který tady probublával po celé polistopadové období. Ten pak rusofobii velké části národa zvrhle povýšil na rasismus.