Takto nazval básník Vítězslav Nezval jedno ze svých sci-fi dramat, které dokončil v roce 1956. Viděl jsem ho v Ostravském divadle asi o dva roky později. Hra je dominantě protiválečná a závěrečná scéna mně tak fascinovala, že si ji pamatuji dodnes. Válkychtivý Vladař, hlavní postava dramatu je sám na ztmavlé scéně a diriguje svůj „orchestr“. Divadlem tedy duní autentická válečná vřava od rachotu kulometů, přes salvy děl až po svistot bomb. Tmavým jevištěm se míhají světelné efekty a uprostřed ční vysoká černá postava máchající dirigentskou taktovkou, aby se nakonec na horizontu promítl obraz atomového hřibu.

Na popisovanou scénu jsem si potom vzpomněl vždycky, když jsem viděl v televizi či filmu údajnou muziku, které jsem já nikdy neřekl jinak než elektronický kravál. S pocitem děsu a hnusu jsem si pokaždé říkal, že provozovatelé toho randálu a snad ještě víc při něm křepčící a vyjící obecenstvo, by potřebovali prožít alespoň pár měsíců skučené války. Pak by si určitě vážili ticha a možná i trochy té kultivované hudby.

Proč o tom píšu dneska? Celá léta žiji prakticky ve dvou státech. Tedy i v současné době koronavirové mizérie. A je to jako vždycky zásadní rozdíl. V Polsku každý má na ulici roušku. Do obchodů s obsluhou vstupují nakupující jednotlivě tak, že jsou uvnitř vždy jen dva lidé a ostatní pokojně stojí venku. V samoobsluhách se dodržují vzdálenosti, stanovené počty a pravidla dezinfekce. Nikdo na opatření nenadává a už vůbec nepodezírá vládu z diktátorství. Naprosto jinak než v zemi vychytralých Švejků a Cimrmanovských všeználků. Tam roušku nosí jenom otrocké povahy, v obchodech nebudou respektovat jakási přitroublá pravidla „kvůli nějakému blbému koronaviru“, jak jsem včera slyšel v naší samoobsluze od jedné mladé matky s dvěma dětmi. Zato s chutí půjdou hulákat před nějaký ten státní úřad a na policii budou posílat trestní oznámení, že jsou státem omezováni na svobodě.

A tak mě dneska napadlo; není to taky tím, že Poláci si pořádně užili války, která kdysi prošla celou jejich krajinou hned dvakrát?! Chápou proto nutnost občanské soudržnosti i v disciplinovanosti. Češi prakticky nezažili ani první, ani druhou světovou válku, snad někde jen posledních pár dnů. Myslím si celá léta, že jim to chybí k tomu, aby v naprosté většině v sobě našli nejen občanskou, ale všelidskou odpovědnost